We're the Hate Crew, we stand and we won't fall! - Články

Krabice deště

Wed, 09 May 2012 19:34:34 +0200

"To je prokletí lidské rasy. Společenskost. Kristus měl říct "Jo, vpravdě, kdykoliv se shromáždí dva nebo tři z vás, dostane někdo další do huby." Mám ti říct, co nás o lidské rase učí sociologie? Podám ti to zaobaleně. Ukaž mi samotného muže nebo ženu a já ti ukážu svatého. Dej mi dva a oni se do sebe zamilují. Dej mi tři a oni vynaleznou tu úžasnou věc, které říkáme "společnost". Dej mi čtyři a oni postaví pyramidu. Dej mi jich pět a oni z jednoho udělají vyvržence. Dej mi jich šest a oni vynaleznou předsudky. A když jich bude sedm, vynaleznou válku. Možná byl člověk stvořen k obrazu Božímu, ale lidská společnost byla stvořena k přesně opačnému obrazu a ten se pořád snaží prosadit."

_{(Stephen King - Svědectví)}

Jo, pořád žiju. I když trochu v mlhách.

Melancholie.

Minulé pondělí byl koncert Nightwish. Plus Battle Beast a Eklipse, jak asi víte, či minimálně někteří z vás. A věřte nebo ne... Tentokrát nelituju toho, že jsem tam nebyla dřív, nebo že jsem tam nezůstala a tudíž jsem členy opět nepotkala (jestli jste kdy potkali kohokoli, kdo má na tohle větší smůlu než já, ráda se seznámim). Tentokrát mě mrzí, že to bylo v pondělí, čili v dobu čarodějek, čili jednoho z hlavních a stěžejních slezů v našem malém zaostalém kráteru. A věřte nebo ne, že častěji (mnohonásobně) nevzpomínám na pondělí, ale na úterý poté. Vsadím botu (tu druhou, o první už jsem se vsadila), že tohle datum, stejně jako pár dalších, nezapomenu. A to se vlastně nestalo nic.

To samozřejmě nic nemění na tom, že NW jsou perfektní a že koncert byl taktéž perfektní. Jen... Nevím. Stěžejní slovo poslední doby. Nevím.

Chybí mi blízkost lidí, na nichž mi záleží, ale když jsem s nimi, přepadá mě osamělost, protože naprostá většina z nich žije můj sen, a já nechápu, proč ho nemůžu žít taky. Chybí mi pocit porozumění, ať už v jakémkoli směru. Připadá mi, že lidi, kterým bych chtěla rozumět nejvíc, nechápu... a že oni nejspíš nechápou mě.

Přestala jsem se svěřovat. Protože to, co trápí mě, beztak nikdo slyšet nechce.

Nevím, vážně nevím... Proč se snažit mluvit k člověku, co je stejně duchem někde jinde. Proč se snažit si vykládat gesta, která by za jiných okolností vyzněla naprosto jednoznačně, když onomu člověku nerozumíte. Nebo možná nechcete rozumět, protože máte strach z toho, co byste mohli pochopit.

Vím jenom několik věcí. Pokud to bude pokračovat i nadále tímhle stylem (=bez jediné změny), tak to jednou neskončí dobře, to je holej fakt.

Připadám si jako náhradní klíč. Dlouho ani nevíte, že ho máte - dokud neztratíte ten původní. Pak se vám náhradní klíč hodí.

Mám strach. Strach z toho, že všechno skončí tak jako moje noční můry. Strach z toho, že navždycky zůstanu náhradním klíčem. Strach z dalším omluv, prázdných slov, co nikam nevedou, ničemu nepomůžou a bůhví, jestli jsou vůbec myšlena vážně. Strach z toho, co přijde pak.

A ze všeho nejvíc mi chybí schopnost prožívat. Protože když necítíte nic, tak už vám nikdo neublíží; jenže svět je potom jako jedna šedivá maska.

Svět není ze zásady složitý místo, způsobujou to lidi.

Nechci omluvy, chci činy. Činy, po nichž nebude následovat vlna omluv a odříkání a budu vědět, že měly svůj důvod. Úplně prostinkej důvod, kterej většina lidí chápe.

Protože jinak jsou to všechno jenom slova.

Chtěla bych bejt aspoň jednou dlouhodobě šťastná, tak, aby mi to nic nezkazilo, abych se nemusela neustále bát, co se posere za hodinu, zítra nebo příští týden. Chci toho tak moc?

A mám jenom jedno přání. Jedno jediný.

(P.S. Dobrá, já vim, už končim. Příště opět začneme nějakej metal... Měla jsem teda v plánu DragonForce, tak mě prosím nekamenujte.

...do háje, taky se hoši mohli jmenovat jinak.)

Syndrom blbého ptaní

Sat, 14 Apr 2012 13:17:06 +0200

O této chorobě jsem se rozhodla napsat menší report, neboť se mi zdá, že jí trpí většina mého okolí.

Syndrom blbého ptaní, zkráceně tedy SBP (na tuhle zkratku mi strejda Google vyhodil mimo jiné State Bank of Patiala, ale co - v bance taky mívají sklony se blbě ptát) je zhoubná nemoc šířící se vzduchem a drby. Osoba nakažená touto nemocí bude mít více či méně, podle povahy a stadia, sklony se vás neustále na něco vyptávat, pokud možno opakovaně a ve chvílích, kdy byste si při možnosti volby mezi odpovědí a odstřelením sebe sama dvojhlavňovou kulovnicí bez váhání vybrali kulovnici. SBP se zpravidla dělí na více částí, dnes si promluvíme o nejčastějších dvou - a začneme pochopitelně tou první.

Tyto osoby nedokážou pochopit, že pokud na triviální otázky o tom, co se děje, odpovídáte zásadně "nic", tak možná jen nemáte-náladu-se-o-tom-bavit. Neopovažujte se jim to říkat na rovinu, pacienti totiž poté nejčastěji usoudí, že vám nejlépe pomůžou tím, že se budou vyptávat ještě častěji. Pokud řeknete, že jim jednoduše nechcete říkat, nastane peklo. Pacient se zpravidla urazí, případně ztropí hysterický záchvat. Velmi vzácně se může stát, že to protějšek přijme v klidu, ovšem počet těchto jedinců je kriticky ohrožen. Další možností je, že pacient vytvoří vlastní závěr o tom, co se vám vlastně stalo (většinou se to rovná významnosti toho, že polovinu vašeho domu sežrala Godzilla) a poběží s tím nakazit někoho dalšího. Ve svém úsilí dostat z vás i to poslední písmenko nikdy neustanou. Nejlepší prevencí je proto tvářit se mile, usmívat se a tvrdit, že je všechno v pořádku.

Druhá možnost nákazy je srovnatelně otravná jako ta první. Nakaženými se většinou stávají osoby, co by pro vás nehnuly prstem, ani kdybyste viseli na okraji srázu a pod vámi se hemžilo hejno masožravých slepic. SBP se většinou nakazí ve chvíli, kdy něco nutně potřebují - náhle se stáváte jejich nejlepším přítelem. Poprvé jim ochotně odpovíte, vysvětlíte; podruhé už trochu méně ochotně a tak to pokračuje dál a dál, až se dostanete do bodu, kdy byste onu zmiňovanou dvojhlavňovou kulovnici nejraději použili, nicméně ne na sebe. Houževnatost těchto tvorů je neuvěřitelná - jejich vytrvalost a schopnost ptát se neustále na to samé nemá jinde ve světě obdoby (s výjimkou prvního případu SBP). Jedinou účinnou obranou zřejmě zůstává možnost je stručně a jasně odpálkovat.

A teď trochu jinak.

K prvnímu případu: neplést se zájmem. Nemám problém s tím, když se někdo zeptá, případně vyjádří účast, ale když se mě někdo vyptává opakovaně i přes moji výslovnou nechuť, je to k zbláznění. Když o tom či onom problému nechci mluvit, možná je to proto, že už nemám co říct, nebo možná proto, že netoužím po neustálem omílání toho samého, když vím, že mi stejně nepomůžete.

A k tomu druhému: ráda pomůžu svému okolí, když je to potřeba, ale nemám důvod pomáhat lidem, kteří mě v normální situaci naprosto ignorují a přijdou jen v případě, že něco potřebují oni sami.

Toť vše.

P.S. Pak ještě máme Syndrom blbého psaní, ale o tom až jindy. Ten tady můžete pozorovat všude.

Průvodce pro létající ryby

Fri, 06 Apr 2012 13:47:37 +0200

Hey doctor, take a hammer to my broken heart

I will show you why I've got trouble on my mind

Jste tu někdo létající ryba? Pochybuji, takže název vynecháme. Jak už asi víte, název v mojí nejosobnější rubrice v mém osobním hnojníku málokdy souvisí s článkem.

Shrňme si životně důležité poznatky posledních dní. Zjistila jsem, že:

a) mé umělecké ambice se nesetkávají s pochopením, a to dokonce ani zde, v mém vlastním hnojníku

b) předabovat hlas Thomase Janea (nebo jak se to ksakru píše) je jedno z největších zvěrstev, jakých se můžete v životě dopustit

c) celé dny přemýšlím nad scénáři, jak být na někoho neuvěřitelně zlá

d) k praktickému splnění se zatím nenaskytla možnost

e) JSEM tudíž neuvěřitelně zlá na všechny ty chudáky okolo

f) kokos v čokoládě není zlá věc

g) The Answer možná nejsou odpověď na všechno, ale mají k tomu zatraceně blízko

h) mám dva nádherné návrhy na tetování, ale minimálně u jednoho se pořád nemůžu rozhodnout, kam přijde

ch) na Shining koukám po etapách. To by se asi nemělo, že.

i) pořád ještě nemám lístek na Bažinu

j) jo a když už jsme u toho, nemám ráda Plzeň.

Nemějte mi to za zlé, pokud odtamtud jste, moje důvody jsou zcela iracionální a možná brzy odezní. Možná taky ne, ale to už je záležitostí humanitně založených filozofů dohadujících se o nesmrtelnosti švába, tudíž je to pouze mojí záležitostí.

Jen je mi záhadou, proč to město neustále někde vidím, slyším, cítím a když už ne ani jedno z toho, tak se vždycky najde dobrodinec, co někde v blízkém okolí sedí nad půllitrem Pilsner Urquell! KRISTOVY BANÁNY!!

Tak, hned je to lepší.

A víte co? Fakt bych se ráda stala létající rybou. Pro ty aspoň existuje průvodce.

Polibte mi drdol.

Evil slips through...

Mon, 02 Apr 2012 19:36:58 +0200

(Opět se vracím k jednovětným článkům, hehe. Mimochodem, všimli jste si na tomto textu něčeho zvláštního?)

Dneska jsem potkala chlapa, který vypadal jako Rick McCarthy. A víte vy co? Měl na krku červenej flek!

Kristovy banány, mně asi vážně hráblo.

Dreamcatcher - pojmy, dojmy, průjmy

Sun, 01 Apr 2012 14:34:42 +0200

"Pojď se mnou, Owene. Ukážu ti věci, které bys radši nikdy neviděl." - Abraham Kurtz

Upozorňuji vás, že tohle není recenze. Bude se jednat především o ty dojmy, jak už to u mě bývá, nicméně k pojmům se taky dostaneme (neboť nadevšechno miluji citace, zejména knižní) a věřte, že o průjmech se v speciálně tomto případě bude taky mluvit dost. Nejspíš se nevyhnu spoilerům, i když se budu snažit krotit.

Měla jsem to štěstí, že hned den po dočtení knížky jsem měla možnost vidět film (a měla bych ho možnost vidět hned ten samý den, kdyby se veškerá technika nespikla proti mně, ale o tom mluvit nebudu, protože by mě mohl začít chytat maniakální tik) a tudíž jsou všechna moje srovnání rozhodně čerstvější než páteční salát z kantýny. Nuže, pojďme do toho.

Nejdřív hrubé nastínění děje. Čtyři nerozluční kamarádi v dětství potkali zvláštního chlapce, který jim navždy změnil život. O dvacet let později se staří přátelé (teď už ne tak obyčejní, jak kdysi bývali) stále každoročně scházejí ve staré lovecké chatě zvané Díra ve zdi (první plus originálu - Hole in the wall zní každopádně poetičtěji), která jim dopřává únik od problémů, kterých mají všichni požehnaně. Henry trpí depresemi a plánuje sebevraždu, Jonesy je po vážné autonehodě a manželské krizi, Pete má problémy s alkoholem a Bobr od začátku tuší, že je něco špatně. A do toho jejich pátá čtvrtina, Duddits - podivínský chlapec s Downovým syndromem, který toho nejspíš ví a umí víc, než se zdá. (Většinu těhle věcí ve filmu neuvidíte, tudíž se odvolávám spíš na knížku.) Jednoho krásného dne ale do chaty zavítá dezorientovaný cizinec, který mumlá cosi o světlech na obloze a na krku má podivnou červenou skvrnu. Co se bude dít dál musíte zjistit sami, ale rozhodně to bude - slovy hrdinů - pořádná pojebanice.

Tak, to by bylo zhruba k ději. Myslím, že nebude přehnané, když řeknu, že Pavučina snů se vyšplhala na jednu z mých nejoblíbenějších knížek vůbec. Mám několik důvodů, proč tomu tak je: prvním jsou postavy. U mistra Kinga je perfektní psychologie samozřejmostí, ale tady doslova láme bariéry. I ta nejbezvýznamnější postava má co říct.

Dalším je pak určitě samotný děj. Ono to totiž není v pravém slova smyslu sci-fi; jistě, téma mimozemské invaze už jsme viděli tisíckrát, máme tu krvelačné lasičky, světla na obloze a zřícenou kosmickou loď, ale o to tu vlastně až tak nejde. Knížka je opět spíš psychologickou sondou do myšlení lidského i jiného a zejména do snů; prolínání minulosti, přítomnosti a budoucnosti společně s jednotlivými časovými vlákny bere dech. King se se svými postavami opět nijak nemazlí, v půlce knížky najednou zjistíte, že počet postav se smrskl na polovinu a říkáte si, že kdybyste byli v ději, ještě byste těm mrtvým záviděli. Nevyslovená otázka, kolik toho může průměrný člověk zvládnout, na vás tlačí z každého odstavce.

A třetím důvodem je humor. Není to žádná třeskutá ukrutnost, u které byste zapadli pod stůl a hledali tam svoji bránici - ono v takovémhle tématu asi těžko - ale občas jsem se prostě musela smát nahlas. Hláškování je občas totiž tak mile bezprostřední, že zapomenete na to, o jaké apokalyptické zvěrstvo se jedná (speciálně Bobrovy výmysly s vážnou tváří a Henryho myšlenkové pochody v čele s rozhořčením nad každým pokusem světa ho pokud možno nějak ironicky a slizce zavraždit jinak, než si představoval, jsou vyloženě kouzelné).

Pavučina snů není úplně sci-fi, není úplně horor a není úplně psychologie. Je něco mezi tím. A hlavně je to perfektní příběh s tolika vrstvami a možnostmi, kam se ubírat, že si nejsem jistá, jestli jsem všechno pochopila správně. A právě na tom narazil film.

"Jak co přichází, tak i odchází." - Dr. Henry Devlin

Film není špatná věc, opakuji: není špatný. Kdybych neměla srovnání s knížkou, možná bych hodnotila výš. Možná taky ne, ale spíš asi ano. Chtěla jsem ho vidět hlavně ze zvědavosti, protože mě zajímalo, jak bude příběh vystavěný (protože u Kingových adaptací jsem změnu příběhu nezaznamenala pouze u seriálu Osvícení a to jenom proto, že měl tři díly po dvou hodinách), jak bude fungovat telepatie a podobné srandičky a jak herci zvládnou svoje postavy. Z tohohle všeho jsem vyklepala snůšku rozdílných pocitů.

Tak v první řadě, příběh je osekaný - až nehezky osekaný. Chápu, že mít pole působnosti dvě hodiny a chtít do něj narvat dílo jako je Pavučina je nadlidský úkol sám o sobě, ale stejně. Připadá mi, že tvůrci vždy vzali jen tu část události, která byla nezbytná k pochopení příběhu, ale už se neobtěžovali nastínit to, jaký to mělo dopad (např. ukázali část, kde kluci poprvé potkají a zachrání Dudditse, ale to, co se stalo s Richiem a jeho partou poté už ve filmu není, přestože je to věc docela důležitá).

Další věc, co mě poněkud mrzela, když jsem si to tak rekapitulovala v hlavě - kdyby se tohle dílko jmenovalo jinak, vůbec by mu to neuškodilo. Proč se totiž jmenuje tak, jak se jmenuje, není ve filmu vzhledem k ději oškubanému jak sváteční husa vůbec vysvětleno a tudíž název nedává moc smysl (ano, název párkrát zazní, ale bez hlubšího sdělení). Spousta věcí (např. proč se hosté nebrání, když je přijede zmasakrovat elitní jednotka nebo co vlastně způsobuje byrus čili pracovně houba Ripleyové - na to, za jaký boom je to ve filmu pokládáno, se důvodům a důsledkům věnuje žalostně málo prostoru) není ve filmu vůbec vysvětlena, některé jsou naopak vysvětlovány postavami tím rychleji, čím víc se blíží konec a působí poněkud nevěrohodně - a vy si nakonec říkáte, proč vám to vlastně neřekli dřív. Navíc scén z dětství, které tvoří úplný základ knihy, je tam pomálu a navíc postrádají potřebnou údernost.

A poslední věc k ději, která mě mrzela bezkonkurenčně nejvíc, byl konec. Působil na mě dojmem, jako kdyby byli tvůrci na pokraji sil a skutečně je nic lepšího nenapadlo. Takhle by mohlo končit každé druhé béčkové sci-fi, ale na Pavučinu je to přece jen trochu málo. Vzhledem k osekanému ději musel být jiný, ale tohle bylo vážně slabé kafe. (Navíc jim nikdy neodpustím, co udělali z chudáka Dudse.)

Druhá věc jsou postavy, tam jsem si skutečně nebyla jistá. Můj problém u filmových adaptací knížek je, že si většinou postavy představuju úplně jinak než tvůrci filmů a pak mě to občas zklame. Tady ale měli tvůrci zřejmě stejný problém jako já, protože jejich postavy se těm knižním taky zrovna dvakrát nepodobají.

Někteří (čímž myslím speciálně Jasona Lee v roli Bobra a Timothyho Olyphanta jako Peta) byli k sežrání snad ještě víc než v knize, přestože od mých představ se na míle liší (těšila jsem se, že uvidím hipíka nové doby a ono nic. A Pete je... no, Pete). Podle toho, co herci předvedli, jsem si naprosto jistá, že hrát umějí, alespoň naprostá většina z nich (speciálně Jonesy byl perfektní, klobouk dolů), ale samo o sobě to nestačí. Charaktery jsou oškubané na nejúnosnější minimum, nejhůř to odnesl šéf elitní jednotky Abraham Kurtz (ztvárněn Morganem Freemanem). Ve filmu má pár štěků, ač se v knížce jedná o jednu z nejdůležitějších postav a z jeho původního charakteru, a sice totálního vyšinutého magora, nezbylo prakticky nic. I u ostatních se mi zdálo, že byli oškubáni dost citelně a většina postav by si zasloužila větší prostor, než měla k dispozici (a tím myslím i - a možná zejména - hlavní postavy typu Henry nebo Jonesy. Speciálně u Henryho mi připadalo, jako kdyby se ve filmu jednalo o jinou postavu; nechci říct, že by se mi nelíbil, ale na základě jsem si ho představovala jinak). Na druhou stranu, v rámci mezi scénáře byly takřka všechny herecké výkony minimálně slušné.

Abych jenom nenadávala - technické zpracování se mi moc líbilo (pokud nepočítám pana Šedého. Nevim, koho napadlo ho ukázal v celé své ulepené počítačové kráse, ale kdyby zůstali jenom u červů a lasiček a mistra Graye nechali trochu tajemnějšího, vůbec by to neuškodilo). Telepatie byla výborná, stejně tak Jonesyho sklad vzpomínek (ten byl lepší, než jsem si ho představovala a to tak o třídu), případně relativně nenásilně udělané pochody odehrávající se v hlavě Jonesyho/pana Šedého. Trochu mě mrzelo, že všichni lidé odstranění mimozemšťanem byli odpraveni zcela stejně a postrádalo to tu určitou originalitu, kterou měla knížka. Taky chyběl důležitý mezník, a sice slanina. Škoda. Aspoň že zůstala moje oblíbená scénka se zvonící pistolí. (Nicméně Owenova reakce chyběla, takže bod se opět odečítá.)

A i různé potvůrky byly pěkně zpracovány, takže palec nahoru - navíc autoři naštěstí nalezli únosnou míru krve a obecných nechuťáren (tady jsme u těch průjmů), nad kterou nešli, za což jim patří pochvala (ne jako pan spisovatel, u kterého mi občas připadá, že se v tom vyloženě vyžívá. Ale je pravda, že to k tomu asi patří). Další pochvala je - namátkou - za scénu s McCarthym a Jonesyho jelení halucinací. A za co nejvíc: scéna se zvířaty v lese je doslova a dopísmene KULERVOUCÍ!

"Otázka není, kam jdou. Otázka je, před čím utíkají." - Gary Jones

Sečteno podtrženo: knížka Pavučina snů je velice rozmanitá a především výborně napsaná. Na rozdíl od spousty dalších lidí, jejichž názor jsem si vyslechla, podle mě ke konci úroveň knihy neklesla, jen změnila směr z napínavého sci-fi na myšlenkovou sondu. Někomu se to líbí, někomu ne, mně třeba moc. Je velice nápaditá (např. různé způsoby telefonů a zkoušení toho, co všechno mysl dokáže, případně odrážení minulosti do jiných časových období a jejich dopad na pavučinu snů) a podání je strhující, stejně tak postavy - milujete je, nenávidíte je, soucítíte s nimi. Dalším zdrojem úspěchu jsou i odkazy na obecně známé věci, které dodávají na uvěřitelnosti. Navíc jednotlivých dějových linek je spousta, musíte dávat pozor na všechny tři časové etapy plus přemýšlet, jestli to náhodou není sen - a možná taky všechno dohromady. A nakonec zjistíte, že se všechny linky sbíhají do středu jako pavučina a že ta prapůvodní myšlenka je vlastně do posledního písmene pravda. A že tu možná nejde až tak o ufo, jako o způsob uvažování.

Varuji vás, po přečtení vám cokoli červeného bude připadat silně podezřelé a na záchod se hned tak neodvážíte. Mluvím vážně.

Film je průměrný v případě, že ho berete jako Kingovu adaptaci a lehce nadprůměrný, pokud ho chcete brát jako dílo bez předlohy - a byl by nejen nadprůměrný, ale naprosto brilantní, kdyby někdo předělal ten konec.

Tento film by si zasloužil asi tak třikrát delší stopáž a bůhví, jestli ne delší. Z původního děje toho moc nezbylo a konec je objektivně nezvládnutý, ale pořád je to ještě nadprůměr a oddechovka je to příjemná - nemusíte moc myslet, postavy vám to všechno vysvětlí doslovně. Kdyby místo tohohle filmu vznikl seriál se stejnými herci, stejnými tvůrci, ale daleko delší stopáží, držel by se knihy a zachoval si úroveň první poloviny filmu, nedala bych na něj dopustit. Bohužel, nevznikl.

I tak se ale vyplatí na něj podívat: pokud jste předlohou nedotčeni, možná vám to bude připadat jako slušné sci-fi, pokud ano, pak to minimálně do těch dvou třetin stojí za to, abyste se podívali, jak tenhle příběh vypadá na obrazovce. A nebo minimálně proto, že hezčí úvodní titulky jsem v životě neviděla :)

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Pokud se hodláte na film dívat, tak se na něj nikdy, nikdy, NIKDY nedívejte s českým dabingem, to je totiž ztělesnená tragédie. Přežila jsem dvacet minut, pak jsem to vypla a radši si sehnala originál, protože další hodinu a půl by asi má krvácející ouška nesnesla. Někdo by měl dabérům vysvětlit, že není nutné přemlouvat každé óch a ách a že by bylo dobré, kdyby dětský dabér nemusel vždycky být vždycky signál pro vatu do uší. A že nestačí ten text jenom číst. (I když dobře, i tady se našly výjimky se slušným hlasovým obsazením. Bohužel jich bylo žalostně málo.)

P.S. Nevíte někdo, jestli nemá kapitola s vejconošem ještě nějaký další původ než jen Kingovu fantazii? Taky mi to trochu leze na mozek.

P.P.S. Jsem jediná, komu jméno Jonesy připomíná Vetřelce? Zřejmě houba Ripleyové nebyla jediný případ, kde se autor inspiroval.

P.P.P.S. Prosím, více labilních psychiatrů v knížkách. Pěkně prosím, prstíčkem hrabu.

Ilustrační video:

A vlastně by se to dalo shrnout daleko jednodušeji.

SSDD.

To mě poser, Freddy.

Czech Garden Terror

Tue, 20 Mar 2012 16:31:10 +0100

VAROVÁNÍ: Článek obsahuje drastické momenty, strašlivé skutečné události, orgány, krev, mrtvoly a vraždu. Takže by ho vlastně nikdo neměl číst.

Představte si následující modelovou situaci.

Je krásné jarní odpoledne a vy se rozhodnete i přes svoji zajisté smrtelnou chorobu vystrčit čenich ven. Ve chvíli, kdy si hodláte nazout své oblíbené boty, mazlivě zvané šmaťchy, ovšem zjistíte, že v jedné z vašich botek se nachází milý dárek, který jako by vypadl z oslav svatého Valentýna.

Jedná se o myší tělíčko, ovšem bez hlavy - pochopitelně, neboť hlava leží na prahu o kousek dál společně s čímsi, co je dle mé letité zkušenosti s myší anatomií zřejmě lehce seschlý, nicméně do doby násilného oddělení nejspíš plně funkční žlučníček. Zatímco dumáte, z jaké časoprostorové díry se tu tak náhle zhmotnil zbytek myši, neb ráno jste na zápraží pozorovali pouze hlavu, zkusíte za pomocí letmého zahýbání botou přesvědčit myš, aby opustila prostor, který byl prapůvodně určen pro vaši ladnou nožku. Leč běda, myš je zřejmě i po smrti neoblomná a absence hlavy ji příliš netrápí, neboť zjistíte, že jakýmsi zbloudilým orgánem se vám k botě patrně přilepila a nechce za žádných okolností dolů, ani když jí domlouváte.

V očekávání dlouhého a tuhého boje odcházíte pro špejli, kterou byste zbytek hlodavce sundali, neboť na braní do ruky chováte k myším, tedy k těm mrtvým, příliš nízké sympatie.

Po návratu, patřičně vyzbrojeni, zjistíte, že v pokusech o odlepení myši momentálně pokračuje jedna z koček, nicméně zjevně ne ta (nebo ten), která za touto krvavou vraždou stojí, neboť kromě několika postrčení tlapkou o ni nejeví přílišný zájem.

Jen se špejlí hlodavce dotknete, myš se poslušně překulí na bok, přestože předtím byste ji nedostali dolů ani ředidlem. Proklínáte myší zlomyslnost a opět odcházíte, tentokrát vyhodit špejli a najít příslušnou houbičku, protože i když je myš dole, zanechala vám na botě příjemnou památku.

Užít houbičku na nádobí na myší vnitřnosti vám připadá příliš kruté, proto berete úplně novou s pocitem, že jste tomu vlastně až tak nepomohli. Zbytek myši jde dolů naštěstí jen vodou, takže nemusíte přemýšlet, jakou kyselinu byste na noze v dohledné době pocítili nejradši.

Když už jste u toho, odejdete potřetí, v tomto případě vyždímat houbičku a přinést lopatku se smetáčkem na méně lepkavé části těla oběti, kteréžto vzápětí mizí v keřích. Jdete uklidit lopatku a smetáček, načež se vracíte, abyste obhlédli své dílo. Náhle zjistíte, že na zápraží leží myší noha. S myšlenkami na pětinohé myši smetete končetinu mezi prkna verandy a vrátíte se dovnitř, načež během psaní tohoto nicneříkajícího článku zjistíte, že to mate už mělo bejt kua půl hodiny zalitý.

Čimž jsem teda vlastně chtěla říct, že s likvidací mrtvol mám velkou zkušenost. Když jsou na tom takhle, tak to není až tolik problém - ten nastává ve chvíli, kdy jsou venku střeva. Fakt se to blbě meje.

Jo, a dobrou chuť.

Milestones - part II.

Sun, 18 Mar 2012 16:57:49 +0100

Dobrá, tak tedy druhá část. Jestli kdy napíšu třetí fakt nevim a popravdě vlastně ani nevim, co za typ písniček by se tam v tom případě mělo objevit. Třeba časem... Bože, jak já to slovo nenávidím. A pár dalších taky. A některé fráze naprosto nejvíc.

Opět pod čárou, víte, jak to u mě je s průměrným počtem znaků na článek...

Part II. - Skladby, které jsem nikdy neměla slyšet

Těhletěch tu taky pár mám. Vyberu jen ty nejdůležitější, protože kdybych měla vypisovat všechno, tak by s největší pravděpodobností explodoval internet (komu to připomnělo Listerovo vysvětlování časoprostorových problémů kameře? Asi jen mně, co).

Tenhle článek trochu jiný v jedné věci - to, že jsou ty věci zásadní neznamená, že se mi všechny bez výjimky líbí. Neplést pojmy s dojmy.

Začneme od těch "nejmíň zásadních" - respektive od těch, jejichž původní význam už není tak aktuální.

a) OZZY OSBOURNE - Dreamer

Nejvíc mi připomíná tak zhruba únor až březen 2011 (ono se to teda táhlo od doby před Vánocema a ještě dál, ale tyhle dva měsíce nevim proč nejvíc). Plnila u mě zhruba stejnou funkci jako Darkest Days od Black Label Society nebo Tallulah od Sonaty Arcticy (tam byl ten vliv ještě silnější, protože byla až bolestně přesná, ale nějak se mi na to nechce vzpomínat).

Hrála jsem ji na klavír. Možná bych ji dala dohromady i teď, ale už dlouho jsem se o to nepokusila a nějak to ani neplánuju. Naopak si pamatuju, jak jsem ty noty psala. Jak jsem je psala jenom proto, abych se ji mohla naučit a pak ji zahrát ve správnou chvíli na správném místě, aby splnila účel. Nesplnila - doteď se modlím za to, aby na to člověk, jemuž byla adresovaná, nikdy nepřišel. Bůhví, ptát se nebudu.

Navíc taky nějak vystihovala, co vlastně jsem. Vždycky mám sklony moc přemejšlet (ano, já vim, že přemejšlení bolí, ale o tom až za chvíli), moc si představovat a pak mě o to víc zklame, když zjistim, že to nějak nevyšlo. Nepleťte se, nikdy to nevyšlo. Teda... Jednou. Ale že by to z dlouhodobého hlediska za něco stálo, to teda moc ne.

A i přes tohle všechno pořád v něco doufám. Že bude líp... A ono není. Vážně by mě zajímalo, jestli mě to někdy přejde. Hodilo by se mi něco stylem Sell Out!, vážně. Vymítání snílků by mělo určitě velkej úspěch. Na druhou stranu... Nejspíš by tenhle svět byl bez těch rozličnejch snů ještě daleko horší.

I'm just a dreamer,

I dream my life away

I'm just a dreamer

who dreams of better days...

b) ALICE - Klidná

Ano, dovolila jsem si zařadit i něco z našich luhů a hájů. Zaprvé je to jediná česká skupina, kterou skutečně hodně můžu, zadruhé do tohohle článku sedí perfektně a zatřetí je tam Dan Bárta. Ale to jste neslyšeli. (Což mi připomnělo, nesbírali jste někdy někdo tak kolem roku 1993 onen úděsnej časopis Bravo? O:-)

7.2.2012, něco kolem druhé hodiny odpoledne, Ústní nad Orlicí, Galen. Úděsně malej pokoj, vedro jak v krávě, moc úzký postele, ruce plný hadiček připoutanejch kamsi, kam mé oko nedohlédne, neboť se nemůžu zvednout, polštáře s naprosto nevyhovující velikostí, které neustále zapadávají za radiátor, který mám čirou okolností přímo za hlavou. Motá se mi hlava, ale jinak je mi vcelku dobře. Tahle věc byla to první, co se mi bezprostředně po probuzení ozvalo v hlavě.

A připomíná mi spoustu telefonních hovorů, co se ten den odehrály. To nejlepší na tom je, že se tam vlastně neřešilo skoro nic důležitýho (zdůrazňuju to skoro. Věci, co byly jako obvykle důležitý jen pro mě. Jsem paranoidní puntičkář, na to nezapomínejte). Jenže nějak se mi ten konkrétní pocit zaryl do paměti. Pocit, že o mě má někdo starost - ano, asi jsem narcis, ale vážně mě to potěšilo. Hovorů a zpráv jsem měla za ten jedinej den víc než za celej uplynulej rok předtim (spočítáno).

Tuhle věc jsem pochopitelně znala už předtim a už při prvním poslechu jsem měla dost problém. Ona je přesně taková, jak tvrdí název. Klidná. A hezká, navíc je to sice courák, ale bez depresivního podtextu, spíš naopak. Tak proč si ji jednoduše v autobuse a na jinejch veřejnejch prostranstvích pustit nemůžu, protože mám už při prvních tónech najednou dost problém? Přesně z důvodu, jakej jsem zmiňovala v předchozí části. Jsem příliš velkej snílek a moc přemejšlim na to, abych u ní neměla problém.

Někdy prostě věci nejdou tak, jak bychom si přáli. A pokud se zdá, že jdou, tak se brzy objeví nepřekonatelný problém.

Přemluvím čas, ať poprosí den

ať chvíli počká, hned nepřichází

přemluvím déšť, ať obarví noc

ať můžeš spát ještě o chvíli dýl...

c) ROBBIE WILLIAMS - Angels

Tak, a je to tu. Nemám ráda Robbieho Williamse, nemám ráda tuhle věc, nikdy jsem ji ráda neměla a nikdy ji mít ráda nebudu. Tak proč je tady? Z jednoduchého důvodu.

Hrála totiž ve chvíli, na kterou bohužel asi nikdy nezapomenu (bohužel - to je další slovo, které ve mně vyvolává maniakální replikantské touhy). V tu jedinou chvíli v ten večer, o kterém jsem si naivně myslela, že bude nejhezčí v mém nudném životě. A svým způsobem byl - sám o sobě. Jako ohraničená, vyříznutá část časoprostoru byl dokonalý, nemám jedinou námitku. Z dlouhodobějšího hlediska by mi bylo na druhou stranu milejší, kdyby se nikdy neodehrál. Kéž bych byla zůstala doma. Kéž by mi tenkrát ujel autobus. Kéž bych byla odešla dřív. Kéž bych se byla některejm lidem vyhejbala, a že jsem k tomu ty důvody měla. Všechno jsem to podotýkám jakožto hrdá a nezdolná osoba měla v plánu - a ono houby. Mission failed a to na plné čáře. Ach. Prakticky hned po příchodu jsem totiž zjistila, že s tou hrdostí a nezdolností to taky tak horký nebude a že jsem jednoduše asi masochista. Toť základní kámen úrazu.

Ač se vlastně prakticky nic zásadního neodehrálo - to opět asi jen pro mě. A pro tu ztělesněnou zlomyslnost zvanou falešná naděje.

Mluvim o jistém prosincovém večeru (prakticky i víkendu, teprve pak to šlo opět z kopce), díky kterému okamžitě prchám, když tuhle věc byť jen koutkem ucha zaslechnu. Díky kterému se mi vybaví spousta věcí, když zahlédnu rum s colou. Díky kterému se mi zdá, že o Plzni slyšim poslední dobou nějak často.

Ano, přemejšlení bolí a čekání ještě víc (což mám taky od tebe, ty jistá osobo, která si tohle doufám nikdy nepřečteš, ale pokud se sem jednoho dne nějakým zázrakem dostaneš, tak budeš moc dobře vědět, že mluvim o tobě a to mi naprosto stačí) a v obojím jsem mistr. Nutno říct, že ve druhé zmiňované věci nedobrovolně. A mám dokonalou vrozenou schopnost si vždycky špatně vybrat. No neberte to.

Mimo jiné mi tahle věc taky připomíná to, jak jsme se jí kdysi dávno se spolužačkou smály. Kdybych věděla to, co vim teď, tak bych se nesmála. A nebo bych se smála - hystericky a šíleně, nad tim, že svět je vlastně hrozná ironická svině.

Bez ukázky textu se určitě obejdete, já teda rozhodně. Jak už jsem řekla, nikdy ji mít ráda nebudu, už jenom proto, že na tyhle přeslazený srandy zpravidla nejsem (i když pár výjimek potvrzujících pravidlo se najde), ale místo tady má. Protože kdybych ji neslyšela a) nikdy b) tenkrát, nemusela bych se bát vkročit do supermarketu.

Tak, teď můžete zase dál dělat, že jste tenhle článek nikdy nečetli a že si o mně stále myslíte jen to nejlepší. Ehm.

Milestones - part I.

Wed, 14 Mar 2012 20:56:31 +0100

Nezlobte se na mě, vážně nevim, jak tuhle blbost popsat. Jde o tohle: možná se to trochu týká onoho dvacetidenního dotazníku, možná ne - podobnost si v tom najděte sami. Vtip je v tom, že tam se mi vešel vždycky jenom jeden song na den a ty nejdůležitější se tam málokdy vešly, protože nebyla úplně adekvátně položená otázka. Takže jsem zavedla tohle - možná je tenhle článek první a poslední, možná budu pokračovat, uvidíme.

Jedná se o zásadní songy, co pro mě něco znamenají z hlediska osobního.

Tentokrát jsou odkazy přímo v textu, protože videa by mi zasírala další část drahocenného prostoru.

A dávám to pod lajnu, je to dlouhý jak tejden do výplaty.

Part I. - Skladby, které byste si neměli pouštět v depresi, ale stejně to nakonec uděláte

Tyhle skladby jsou pro mě momentálně dvě a jedná se o věci, co se mě za moje poměrně dlouhodobé životní hudební prohrabávání dotkly nejvíc. Věřte nebo ne, ani jedna z toho nejsou Bodom - ač o Angels Don't Kill a Everytime I Die by se též dalo polemizovat, že...

a) IN FLAMES - The Chosen Pessimist

Až vám někdy někdo bude vykládat, že album A Sense Of Purpose stojí za houby, nevěřte mu. Já ho například miluju a tuhle přílišnou kritiku mi nějak hlava nebere, ale co už.

Moc dobře si pamatuju na dobu, kdy jsem ho slyšela poprvé (bylo to relativně nedávno, protože tomu taky není tak dávno, co jsem ofrkovala nad vším, co bylo novější než Clayman - ano, okamžitě se půjdu pověsit za uši do průvanu). Líbily se mi prakticky všechny skladby a já čím dál víc žasla, kam všichni ti ofrňovači dali uši. Zlom přišel s osmou skladbou, tudíž s The Chosen Pessimist.

Zaujala mě už délka, přece jenom skoro devítiminutová skladba se u IF trochu vymyká běžnému průměru, nejsou to žádný Dream Theater.

Už první tóny mě začaly hypnotizovat, protože jestli v téhle skladbě něco platí, tak to, že v jednoduchosti je síla. A jak skladba hrála dál, začínala jsem si uvědomovat, že přesně tohle je to, co jsem pořád ve všech ostatních skladbách hledala, tóny šly přesně tak, jak bych je byla poskládala já, kdybych měla talent na komponování (což nemám, jen tak mimochodem). Korunu tomu nasazoval Andersův hlas. Všechna ta potlačovaná beznaděj, která se táhne celou skladbou a postupně graduje - vážně, vezměte hudební část mojí duše, pleskněte ji na papír a vyjde vám z toho tohle. Beze srandy.

Ve chvíli, kdy došlo na "come faith, I'm dying" už jsem byla beznadějně zhypnotizována. Pořád jsem tenhle song točila dokola a nemohla jsem uvěřit, že někdo něco takovýho dokázal napsat. Dokázal... a díkybohu za to.

Mimochodem, tohle video, co je v nadpisu, jsem k tomu taky nevybrala náhodou. Kdosi spojil tuhle věc a španělskej krátkometrážní počin "La leyenda del espantapájaros" (cosi jako "Legenda o strašákovi", pokud mě mé skromné jazykové schopnosti neklamou), což konkrétně k týhle věci sedne doslova jak prdel na hrnec. Příběh o omezenosti a nepochopení ad absurdum.

Between love and hate, which path to follow?

How can I keep balance in this race?

Come faith, I'm dying...

b) PEARL JAM - Black (studiovka zde)

Tohle vás možná překvapí, ale je tomu tak. K Pearl Jam jsem se vlastně dostala díky své grungeově založené mamince, za což jí patří nevýslovné díky.

Před nějakou relativně nedávnou dobou jsem jela společně s bandou podobných čajomilných, toustomilných a vodnicomilných magorů z naší milované čajovny a v autě cestou zpátky cosi hrálo - cosi, co se mi moc líbilo. Zjistila jsem, že se jedná o poslední počin PJ, tzn. Backspacer z roku 2009. No, a to byl pro mě začátek konce, vážení.

Už na tomhle albu se mi většina skladeb líbila dost (jakože hodně dost) a některé i víc než jiné (jako třeba The End - nezlobte se na mě, ale jestli s váma tohle nehne, tak jste asi na hodně odlišný vlně než já).

A protože jsem chtěla začít od začátku tvorby a ne od konce, pustila jsem si album Ten. A najednou zvrat.

Abyste totiž rozuměli, mně se Black nejdřív nelíbila, respektive mi nepřišla nijak zajímavá. Ale onen konec se mi zaryl do paměti a jednoho krásného dne jsem jí naprosto propadla. A když jsem si uvědomila, co to tam vlastně Eddie na konci zpívá, tak to byl definitivní konec.

To je totiž asi hlavní důvod, proč si na PJ potrpim. Přestože jsem hrdým zastáncem názoru, že zpěvák nedělá kapelu, tady se mi to maličko odchyluje. Eddie Vedder je totiž úžasná osobnost a člověk na svém místě. Za á - je to jeden z lidí, do nichž se dá zamilovat po hlase (ano, mistře Liimatainene, vás se to týká taky, ale o tom až jindy). A za bé, což je ten hlavní důvod - zpívá od srdce. A to je to, čeho si na hlasech rozličných skupin cením nejvíc. Je mi mnohem milejší zpěvák, kterému to občas někde ujede, ale je vidět, že zpívá od srdce, než kdejaká operní matróna s rozsahem pěti oktáv, pro kterou je ale jedna skladba jako druhá, protože je jak z mramoru (a než mi budete nadávat do nezasvěcených idiotů - vzhledem k tomu, že jsem se nedobrovolně stala jednou z nich, se v tomhle ještě celkem orientuju ;). Vážně, ono je občas hezké, že je ten zpěv bez jediné chybičky - ale taky úplně bez duše. Dokonalost není důvod, proč poslouchám hudbu. Důvodem je to, co má ta hudba pod povrchem.

Black je song, co mě vždycky rozloží na molekuly. Můžu ji slyšet stokrát a stejně mě neomrzí, protože má něco. A onen konec... je konec. I když už pokaždý přesně vim, co přijde, stejně mě mrazí. Sigh... Je nutno ještě něco dodávat? Snad jenom THANKS. A to, že jestli ji budou v červenci hrát (jakože asi budou, když je to výroční koncert), tak tam zcela určitě umřu.

I know someday you'll have a beautiful life,

I know you'll be a star in somebody else's sky

But why, why, why can't it be, can't it be mine?

Mimochodem, když už jsme u nich - sem dolů dávám ještě jeden odkaz. Je to jeden z mála případů, kdy cover předčí originál. Taky ji znám nazpaměť. Achjo.

Hýr.

Kylähullut - překlad (ENG)

Sun, 11 Mar 2012 17:11:54 +0100

Na přání několika lidí (no dobře, dvou) jsem přemohla svou nekonečnou lenost, vyhrabala text Kylähullut a... ne, nepřeložila jsem ho, na to jsem totiž přespříliš líná. Pouze jsem si z hlubin internetu vypůjčila anglickou verzi překladu. Do češtiny to házet nebudu, za což mě omluvte - když už tu budu mít takovouhle prasárnu, tak rozhodně ne v jazyce mateřském, navíc moc dobře vím, že jste mládež šikovná a význam sprostých slov si najdete sami O:-)

Takže to máte zde. Pod čárou, neboť studovat rozličné sexuální a jiné praktiky členů kapel po každém otevření svojí vlastní stránky fakt nemusím :D

Popravdě, pár slovních spojení mi tam není tak úplně jasných. Asi nejsem tak neotřesitelný prasák, jak jsem si ještě donedávna myslela.

Když už jsme u toho, hodlám sem co nejdřív hodit překlad Sydänyö od Sydänpuu. Tam už budu důslednější a bude to česky, slibuju O:-)

(Village Fools)

When Allu fiddles clitoris,
That thing he should tell to fellows,
Tonmi stayed day and night fucking,
That get cats thirsty.
When Vesku pushes the top of a woman,
Idiots go ice of lake,
Oh, wild pepper,
Gonorrhea comes directly yo the cock.

Do you know lumberjack Janne Wirman,
It found his own firm,
There they sell public cunt,
Janne splashes and cows wash laundry.

If you want man or woman,
Take Raatikainen to the telephone,
Torso costs and jerk off dry,
Be worth, go to bunk lumberjack.

Village fools,
Village fools,
Village fools.

If we play floorball sometime,
At the break we fuck Kimberly,
All the boys go to the queue,
There the eyes go slant.

When you play really hard,
Head starts sprouting grass and you can't do nothing to that,
Fuck, Satan,
Latvala's Roope is of course the world greatest blockhead.

I am fierce Leila,
I'm not anything babble sweetheart,
I give cunt to everybody,
I carry drugs to Vesku.

Village fools,
Village fools,
Village fools.

Lets play satan lemmy to the swamp and stick Kotipelto.

To je šíša.

Wed, 07 Mar 2012 15:52:46 +0100

Název pochází z fráze, která pro nás od jisté doby označuje všechno podivné, dobré, špatné, zvláštní a podobně. Něco jako "to je Matrix."

No, asi takhle. Při čekání na zásah z nebes jsem si pročítala historii svých psychických výlevů na této nebohé stránce. A věřte nebo ne, přesně před rokem jsem se - dle článku "Life is a loaded gun, love is a bullet that sometimes kills" cítila úplně stejně na výměšek tlustého střeva jako teď - a věřte nebo ne, mělo to úplně ten samej důvod.

A přesně před měsícem jsem ležela na operačním sále a přesně před třema měsícema jsem se měla dozvědět něco, co mi potřetí zlomilo duševní sval - a předevčírem mi ho roztrhalo na kousky.

Úžasné, že?

Sedmičky zřejmě nikdy nebudou moje číslo.

...a to tě trochu bolí

Tue, 06 Mar 2012 19:53:21 +0100

Trochu dost. Vypůjčeno od skupiny Alice, pro mě historicky jediný skupiny, díky který jsem upřímně hrdá na svůj původ.

Ano, bolí to. Bolí to víc než to, co jsem si vytrpěla ten poslední půlrok - myšleno fyzicky. Protože fyzická bolest odejde. Ta psychická ne. A nebo jen velmi, velmi pomalu. Představte si to jako rozklad odpadků, který někdo pohodí do příkopa. Papírovej kapesníček se rozpustí brzo, zatímco plechovka nebo plastová láhev tam bude hnít na věky věků - a pak teprve se pomalu uráčí rozpadnout.

Hodně často poslouchám, že bych měla "poznat nový lidi". A čím víc těch "novejch lidí" poznávám, tím víc si vážím koček. Uvedu vám několik jednoduchých příkladů.

1) Kočce se můžete svěřit s čímkoli, nikdy nevyzradí jediné slovo.

2) Kočka tu je, když ji potřebujete.

3) Kočka vám nikdy nezapomene oplatit lásku, kterou jste jí dali.

4) Kočka za vámi přijde, když je vám nejhůř.

5) Kočka ví, co chce a nebojí se o to požádat.

6) Pokud vám chce kočka ublížit, kousne vás, případně škrábne. Škrábance a kousance se zahojí; navíc kočka má důvod vás zranit, když to udělá.

7) Kvůli kočce se nemusíte denně trápit.

8) Kočka se k vám vrátí, když si k vám jednou vytvoří pouto.

9) Kočka nezapomíná. Všechno vám oplatí přesně tak, jak si zasloužíte - ať už to dobré nebo to špatné.

10) A hlavně: kočka vám nikdy, NIKDY nelže.

Už chápete, co tím chci říct?

Znova se mi zdá, že peklo jsou ty druhý,

zas se mi zdá, že jsem sám...

...a to tě trochu bolí...

Možná vám došlo, že v době, co tohle píšu, mi jeden z mých miláčků leží opřený o nohy. Věřte mi, že těch deset bodů je sestavených z celoživotní zkušenosti. Chápu, že spousta lidí by můj názor sdílet nemusela, případně by se přikláněla ke psům - chápu. Avšak já jsem odjakživa člověk kočičí - a věřte mi, že není pravda, co se o těhle tvorech povídá. Jistě, jsou nezávislé. Na druhou stranu, mně je to daleko bližší než slepá psí věrnost. Tvoří si pouto pouze k člověku, který jim dá důvod si ho vytvořit - a máloco na světě je hezčí než plná kočičí důvěra.

Každý z těhle bodů ukazuje na moji vlastní zkušenost s kočkami v porovnání s lidmi. Popravdě - lidí, kteří by splňovali alespoň většinu těch bodů znám tak málo, že by se dali spočítat na prstě jedné ruky.

Malý příklad: když jsem prožívala zdravotně těžké období, byly to kočky, kdo se mnou zůstal po celou tu dobu, spravedlivě rozmístěné různě po mojí posteli. Pomáhaly mi to překonat. Lidí, co se snažili o totéž, bylo podstatně míň.

Tudíž mi vysvětlete: PROČ se vůbec ještě namáhám bejt tak nekonečně naivní a věřit, že ta sorta lidí to se mnou myslí dobře? A proč mě pak tak strašně bolí, když zjistim, že jsem se opět spletla? A kdyby poprvé, vážení. Chodim jak v začarovaným kruhu a pořád opakuju ty stejný chyby.

Ano, jsem malá a naivní a to je pro některé osoby záminka, aby se mnou mohly zametat, jak se jim zrovna zlíbí. A nebo mi dávat falešný naděje. Věřte mi, NIC na světě není horší než falešná naděje. Protože zklamání pak bolí o to víc.

Nicméně se naskýtá otázka nejzásadnější: PROČ mi neustále někdo lže? Za poslední dobu denně slýchám miliardy a miliardy lží: milosrdných, falešných, nejasných. Proč se mi nikdo nedokáže podívat do očí a říct pravdu? Protože pravda, ať je krutá sebevíc, bolí daleko míň, když je vyslovena hned, než když si ji člověk po částech vydoluje z hromady lží a falešných nadějí.

A nad špatným hrobem pláču,

že mi všichni ve všech větách lžou

Ukřivděnej smutnej úsměv,

spravedlnost, mír a klid pryč jsou...

Mimochodem, tohle nepíšu v potocích slz a nervu si vlasy z hlavy. V takových stavech zásadně nepíšu, protože jsem většinou psychicky tak na dně, že nemám co říct. Píšu až po tom, co se uklidním, nebo po tom, co se dostaví totální apatie. Jako teď. Pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že se stalo to, čeho jsem se po celou dobu tak bála a přitom jsem stejně nějak podvědomě věděla, že to tak skončí. Těžko říct, co je horší. Totální psychická bída, nebo absolutní netečnost? Kdoví. Na druhou stranu, ve stavu oný netečnosti už vám nikdo neublíží. Protože už to nejde.

Přetvářka je fajn věc, že? Usmíváte se na lidi kolem, všechno je v pořádku, všichni jsme happy. A pak přijdete domů, kde vás nikdo nevidí, a najednou je z vás troska. Troska, která lpí na tom jediným, co ji ještě nezradilo - na hudbě.

Abych to přiblížila. Když se jedná o krátkodobý stav, většinou si pustím něco od Sonaty, například. Černá chvilka je nejpozději do rána pryč.

Když je to krátkodobé, ale horší, jdou na řadu Black Label Society. Darkest Days, Shallow Grave a podobně.

Když je to dlouhodobé, poslouchám Norther. Speciálně Nothing se hodí pro chvíle apatie. V horším případě Hypocrisy - to v případě, že mě někdo ještě navíc vytočí jak závodní klíště.

Krizová chvíle nastává ve chvíli, kdy začnou hrát Pearl Jam. Kdo kdy slyšel The End a neořval to, toho obdivuju - a kdo kdy slyšel Black a neořval ji, tak buď nemá srdce nebo uši. (Neberte si to osobně. Pokud je nemáte rádi, tak na tenhle odstavec zapomeňte.)

A v případě, že ani tohle nezabere, tak přichází guilty pleasure největší. Skupina, od který se mi kdy líbilo jedno jediný album (+ jeden song mimo), ale přesto to bývala moje nejoblíbenější kapela vůbec. Skupina, která dneska stojí za starou bačkoru. Skupina, kterou jsem naposledy slyšela před třemi lety, shodou okolností při stejné příležitosti.

Nickelback.

Ano, ukamenujte mě, ale All The Right Reasons je album výborný, Savin' Me bude navždycky flák, Rockstar bude vždycky hitovka a If Everyone Cared bude vždycky věc, která mě uvrhne do nekončící melancholie.

Přitom si uvědomuju, že některý jejich věci stojej za rozpáranou starou bačkoru - třeba Never Gonna Be Alone. Profesionální ždímačka, nic jinýho. A stejně si ji občas poslechnu, když je nejhůř. Nejhůř bylo naposledy před třema rokama a teď zas.

No a pak Someday. Ještě včera touhle dobou bych řekla, že mě ten song vystihuje. Teď bych to mohla říct taky, ale bohužel trochu jinak. Včera by to bylo v oboru nadějí, dneska už jenom v otázce, kdy se tohle všechno zahojí a já budu moct zase poklidně žít.

Someday, somehow

we're gonna make it alright, but not right now

I know you're wondering when...

Jak ráda bych byla mrcha, svině, co se neštítí ničeho, povrchní slepice, co se fotí v zrcadle a od třinácti chlastá, aby byla cool. O kolik to maj tyhle slečny jednodušší.

Už nechci, aby mi věčně někdo lhal a pořád dokola mi ubližoval. Když se dívám kolem sebe, napadá mě jediný: co jsem byla v minulým životě? Vrah? Nejspíš, protože jinak nechápu, jak je možný, že všichni kolem jsou tak dokonale a prostě šťastný a já nemůžu. Chci toho tolik? Jen pár věcí. Naprostá většina lidí je má a většina si to neuvědomuje. You don't know what you've got till it's gone.

Tolik bych si přála, abych nemusela neustále na něco čekat, něčeho se doprošovat, aby aspoň jednou něco šlo tak, jak si přeju já. Zatím se to nikdy nestalo.

Změní se to někdy? Respektive, dokážu se někdy vymanit z toho kruhu a začít žít tak, jak bych si přála?

A má vůbec cenu se o to snažit?

Žehlit či nežehlit, to je ta otázka...

Mon, 27 Feb 2012 14:56:55 +0100

"Moje zkušenost se situacemi, při nichž člověk jen o vlásek unikne smrti - a spolehněte se, že jsem měl hojně příležitostí si své poznatky ověřit -, je taková, že jaknile se vám ustálí hladina adrenalinu a vy si uvědomíte, že jste to skutečně přežili, dostanete se do neuvěřitelného rauše. Milujete celý svět, milujete život samotný. Ze srdce vám spadne veškerá zášť. Chce se vám osobně napsat všem, kdo se k vám kdy zachovali jen trochu nečestně, a odpustit jim. Chce se vám plavat s delfíny. Chce se vám běhat nahý po pláži. Chce se vám dovádět nahý na vřesovišti. Chce se vám zaklonit hlavu a čtyřicet minut z každé hodiny se jen smát. Chce se vám celou noc se milovat, každou noc, a je vám jedno s kým nebo s čím. Chce se vám hazardovat. Chce se vám skákat s padákem uprostřed uragánu, nahý. Létat bezmotorovým kluzákem, se zavázanýma očima a nahý. Chce se vám lyžovat po neupraveném ledovci, se zavázanýma očima, nahý a bez lyží. Chce se vám jet na nezkroceném koni, pokud možno se zavázanýma očima, nicméně raději ne nahý a rozhodně bez lyží. Jste sice v rauši, ale nejste úplný idiot. Chce se vám svolat dohromady všechny světové vůdce, pokud možno nahé, a mlátit jim hlavama o sebe tak dlouho, dokud se neshodnou na tom, že válka je hloupá věc a chtějí s ní definitivně skoncovat. Jste v takovém rauši, až máte dojem, že byste mohli i uspět."

Tak, to bylo zevrubné popsání toho, jak se teď zhruba cítím. Vypůjčeno z geniální knihy Neschopnost od Roba Granta - I do not own anything. Ale přečtěte si to, ten chlap je cvok. A vysvětlení toho, proč se konkrétně v téhle části textu tak často objevuje slovo nahý, je tam taky.

Jsem zpět. O pár orgánů a podobného stafu lehčí (ne, tentokrát si nedělám srandu), s hlavou plnou různejch věcí... a tak, no.

O tom, co se dělo, netřeba mluvit - ať už to krásné (prosinec... druhej tejden v prosinci... ehem) či to méně krásné (až na pár výjimek poslední půlrok) by totiž bylo na dlouhý lokte. Soustřeďme se na přítomnost.

Hodlám zas stvořit něco na blog. Možná zas nějakej seriál nebo tak něco. Nějaké nápady? Všechno vítám. Přemejšlela jsem o výběrovce z couráků, ale myslim, že mýho skučení už si každej užil až dost.

Myslim, že sestři měla z tim výtažkem s pampelišek v čaji asi pravdu. Taky mám chuť se blbě usmívat a bejt na všechny hrozně milá. A to jsem ještě nedávno neměla - jo, to bude asi tim, že jsem dnes ráno měla možnost si seřvat reklamního prodejce společnosti Vodafone O:-) No co, nedostatek spánku údajně způsobuje všechny možné zdravotní komplikace od chřipky přes rakovinu po chorobnou touhu po plastice nosu, tož pokud mě vzbudíte před desátou, rituálně vás všechny umlátím sváteční pánví.

A jinak - můj jednodenní výlet do Práglu etc. by se dal popsat velmi krátce. Nosferatu je zkráceně řečeno krám, kde se dají sehnat velmi, VELMI krátké sukně. Velmi, VELMI krátké KOŽENÉ sukně. Hň hň. Ta část výletu se sestři už by byla složitější - nicméně pro ilustraci si můžete přečíst tento článek - už to sice nějakej ten pátek bude, nicméně pro představu stačí naprosto dokonale.

Ano, nejradši bych vyrazila ven a na všechny se blbě usmívala. Nejradši bych vyznala lásku všem okolo. Nejradši bych objala všechny okolo. Protože jsem prostě ráda, že žiju, kapišto?

Jojo, leze na mě jaro.

Teda, ne že by mě netrápilo nic. Ale o tom zase jindy.

Day 20 - Your favorite song at this time last year

Tue, 20 Dec 2011 19:02:13 +0100

Ha, jsem tu! Zatim, snad. A doufám, že do toho odpornýho špitálu už mě nepoženou... I když od říkanýho chleba největší krajíc, tak radši mlčim. (Ono kdyby někdo trochu něco dělal, tak to mohlo bejt zkrámovaný za tejden a ne za půl roku, že... Ale nechme být.)

Tady se mohla nacházet spousta songů, protože (i podle lastka) minulej rok touhle dobou jsem měla co do objevování novejch věcí neuvěřitelně produktivní náladu. Ale tahle písnička, o který bude řeč, byla asi nejzásadnější. Jedná se o song Frozen Angel od skupiny Norther.

Původně jsem toho sem chtěla napsat mnohem víc, ale začínám se bát, že to nedopadne. Důvod je prostý - najděte si článek Day 02 a přečtěte si poslední tři řádky. Proto si občas řikám, jestli má blogování nějakej smysl - spousta věcí je tak nestálá a většinou si článek od článku těžce protiřečim.

Ale teď už k Frozen Angel. O filmu V2: Jäätynyt Enkeli, kam byla využita, už jsem sem taky plevelila (konkrétně tady), takže ten necháme stranou.

Tenhle song je od Norther nejspíš nejslavnější - taky aby ne. Jednoduše sofistikované intro, silná sloka a chytlavý refrén s čistým zpěvem. Paráda. Na podobném principu funguje i novější Some Day, ale... tuhle mám stejně radši.

Možná proto, že je pro mě (a nejenom pro mě) něco jako symbol Norther - proto mě tak mrzelo, když ji nedávno obměněná northerovská sebranka tak, s prominutím, vykurvila. Tohle už prostě nejde vylepšit, ať se pánové snaží sebevíc.

A osobní zážitky? Zas tak nic moc. Možná doba, kdy jsem poprvý viděla výše zmiňovaný film. A pak obecně - dává vzpomenout na dobu, kdy byl ještě Petri součástí kapely... a Kride měl ještě vlasy.

Co k ní napsat... Je to v zásadě lovesong. Co ode mě taky čekat, že jo... Obzvlášť teď. Ale jakej ^^ I když lovesong asi není úplně správný označení - spíš post-lovesong. Stačí si přečíst text.

Teď už to tak jako tak jenom okecávám omáčkama okolo... Jsem teď mimo z několika důvodů. Respektive ze dvou. Ale nevadí.

Tohle bylo zakončení hlubokomyslnýho hudebního řetězáku. Zbývá jediná otázka... S čim budu spamovat teď?

Možná vás někoho překvapuje, proč tu jsou dvě videa. Z roku 2008 totiž existujou dvě verze týhle písničky (ty novější zmršeniny nepočítám). Ta první je vyloženě filmová - je trochu oškubaná o pár kytarovejch vstupů a o zdvojenej vokál v refrénu, což je škoda. Proto mám radši tu druhou.

Ladies and gentlemen, welcome to my life again...

Wed, 07 Dec 2011 21:00:33 +0100

Tak... Dlouho jsem nepsala. A dlouho nejspíš psát nebudu. Ne že bych neměla čas, i když s tim je to taky trochu na štíru... Stačí vám vědět, že jsem na tom špatně. Hodně špatně. Sesypalo se všechno, co se najednou sesypat mohlo a já už to prostě nezvládám, proč si to nepřiznat. Připadá mi to jak ve špatným filmu, nebo možná jako na zaseknutý pásce, kde se pořád dokola opakuje to samý... a přitom mě to pokaždý zničí stejně. Už nevim, co dělat, nevim, jak dlouho to ještě vydržim. Ale moc dlouho už to nebude...

Někdo už mě probuďte. Vždyť takhle se sakra nedá žít...

Day 19 - A song that makes you laugh

Mon, 14 Nov 2011 22:33:19 +0100

Původně jsem chtěla dát Vihaan Humppa od Eläkeläiset, ale nakonec jsem to na poslední chvíli změnila z jednoho prostého důvodu - přece jenom je to cover, ač na hlavu a slušně brutální. (A jo, je to cover Hate Me!. A to jsem vás původně chtěla nechat hádat... Achjo, co to se mnou je. Pro více informací si dejte vyhledat buď nejdřív tuhle šílenost a pak "Alexi Laiho and police". A máte to deluxe.)

Nakonec jsem se zasekla na punkrockové bandě finských vidláků s názvem Kylähullut se stejnojmennou hitovkou. A tak daleko od Eläkeläiset vlastně nejsme, neboť páně Laiho se tady ometá taky. Většinou jako hlavní kytarová síla, v tomhle songu dokonce i jako pomocná zpěvná síla - společně s hlavním vidlákem jménem Vesku Jokinen a svojí exmanželkou Kimberly. (Jak to ta ženská dělá, to je mi záhadou. A já bláhová si myslela, že zpívá jenom v angličtině.)

Píseň je velice... autobiografická :D Co se textu týče, doslovnej překlad mi neni znám, ovšem myslim, že to, o čem se tam zpívá, mám velice jasnou představu :D Mimo jiné jsem v songu (hned na první poslech, koukejte mě pochválit) napočítala jedenáct jmen oněch ubohých osob, jejichž osudy si nemilosrdná parta vesnických blbů vzala za své (něco mi to trochu připomíná, ale... nechme být). Včetně Lemmyho. Chudák. Zajímalo by mě, jestli o tom ví :D

A u všech vim, o koho se jedná. Teda, s výjimkou Leily, tam si skutečně nějak nevim rady.

Skutečně se vyplatí dobře poslouchat, číst si k tomu text hned napoprvé není ono. Když došlo na část s Roopem, málem jsem spadla ze židle :D

A ještě poznámečka... Co se Kim týče, rozhodně je jediná zpěvačka, to znám, která zpívá takovýhle věci. O sobě.

...bůhví, co je na tom pravdy, že... :D

A mimochodem, ten obal je MOC. Těžce moc.

Day 18 - A song that you want to play at your funeral

Sun, 13 Nov 2011 15:59:25 +0100

Tady by se jich našla spousta, ale tenhle je nejtrefnější. Mimochodem, je několik důvodů, proč mi ty články tak trvaj. Za á: mám spoustu výmluv, který na vás můžu vybalit včetně toho, že občas mi to nemyslí, nechce se mi či jednoduše nevim, co psát. Za bé: vždycky si najdu něco jinýho, co se dá dělat a ne vždycky se mi chce lízt na blog. Za cé: mám teď momentálně jistý nepatrný, zanedbatelný, maličkatý problém, se kterým si vůbec nemusíte lámat hlavu, neb já to udělám za vás. A za dé: píšu se dvěma prstama omotanejma náplastí, s čimž se teda píše sakra blbě. A s výše zmiňovaným problémem to nesouvisí.

Ale to je jedno. Výběr písničky na pohřeb byl rozhodně jednodušší než výběr písničky na svatbu, už jenom proto, že ten pohřeb nejspíš přijde dřív :P Nakonec jsem vyhrabala song Brief Is The Light od Sentenced. Aby bylo jasno, gothic nemusim (víc než nemusim) a od Sentenced jako takovejch znám vlastně zhruba jedno album a pár věcí kolem jako bonus, ale tohle je moje nejoblíbenější. Lidi jsou totiž neobyčejně křehký stvoření, ale protože si většina nevidí dál než na špičku nosu, tak jim tenhle fakt nějak uniká. Nedochází jim, že tu nebudou věčně a že stačí jenom něco na způsob "Pozor autobus! Jakej autobus? BUM!", když budu citovat klasika.

Je to tak. Jeden den tu jste a druhej zase nejste. A Smrtka s Vencou se smějou a odškrtávaj si v diáři dalšího chudáka, co zaklepal bačkorama.

Jeden moc chytrej člověk jednou prohlásil, že lidi, co se dostanou blízko smrti, maj sklony dělat si z ní prdel. A víte co? Něco na tom je.

Jenže ono nás to přejde. Ona se totiž vždycky směje naposled.

Day 17 - A song that you want to play at your wedding

Tue, 08 Nov 2011 18:13:22 +0100

Tenhle článek je ironie sám o sobě, už jenom proto, že já se nejspíš (což znamená na nějakejch 99%) nikdy vdávat nebudu, ale nechme to plavat. Proto taky nejspíš bude kratší, protože skutečně netušim, co k tomuhle psát. Vybrala jsem song od Cain's Offering - More Than Friends. Ano, admirál Vysočina a captain Obvious útočí.

Mám ji ráda, protože ač si na power zas tak obecně moc nepotrpim, tak cainy jakože můžu. Jakože hodně můžu. A ne jakože, prostě je můžu.

Album, ze kterýho More Than Friends pochází (a sice Gather The Faithful - smutné, když jiný nemaj), jsem objevila asi před rokem, tzn. rok po vydání. Prásklo mě do uší a nepustilo. Prakticky nemá slabší bod a pro mě je to ukázka, že power metal možná není tak zoufale chcíplá záležitost, jak se na první pohled zdálo.

Aby se to hodilo k článku, možná jsem mohla vybrat spíš Forever od Stratovarius, ale to bych kradla nápady. A jinak? Nic mě nenapadá. Jak už jsem řekla, tenhle článek je totiž vlastně holá fikce.

A nebo víte co? Najděte mi manžela a všichni budem šťastný až do smrti.

...no, možná jsem měla dát spíš Warmness On The Soul. Nebo něco jinýho. A tak, no.

Day 16 - A song that you listen to when you're happy

Sun, 06 Nov 2011 15:24:20 +0100

Možná jste si všimli, že jsem v minulém nadpise měla chybu, neb jsem hloupé zvíře a neumím psát.

Tady jsem nemusela dlouho váhat. Video dne s názvem She Is Beautiful pochází od maníka jménem Andrew W.K., což je Amík, zpěvák, skladatel, hudebník, multiinstrumentalista, pár dalších nesouvisejících povolání a hlavně totální cvok. T-O-T-Á-L-N-Í. U něj se nedivíte tomu, že jde fotit obal na cédo a pro větší efekt se praští cihlou do nosu. Nedivíte se, že natočí klip o nejkrásnější holce svého života, přičemž v klipu se žádná taková osoba nevyskytuje, ba co víc, nevyskytuje se tam vlastně nikdo další kromě kouzelně umatlaného Andrewa a jeho podobně umatlaného hudebního náčiní. Mimochodem, od doby, co jsem ten klip viděla, mám sklony podezírat banánový koktejl z různých nepěkných věcí.

Je to magor, ale jeho písničky mi vždycky zvednou náladu a speciálně tahle. Ono už jenom pohled na něj je poměrně komická záležitost. Toho chlapa byste nechtěli mít za souseda.

I když... Aspoň by byla sranda ;-)

Vědecký výzkum III. - Mano(šk)war

Fri, 04 Nov 2011 20:42:01 +0100

Do třetího vědeckého výzkumu jsem se rozhodla tak trochu zahrnout, jelikož mi tahle problematika vždycky vrtala hlavou.

Základním kamenem výzkumu budiž to, že nemám ráda Manowar (tady můžete otočit, pokud si myslíte, že článek není váš šálek jedu). Otázkou je: proč tomu tak je? Shrňme si fakta.

1) Manowar jsou svým, řekněme... poněkud podivným chováním relativně známí.

2) Nosí kožené slipy.

3) Samozřejmě nejsou jediná kapela. Názory ve škatuli "banda nafoukanejch pozérů, co hraje pro prachy" (citace, jen aby bylo jasno) vidim všude možně: CoB (tam hlavně), Nightwish, In Flames... S žádnou z nich ovšem problém nemám.

Uvažme možnost, že diskutující na fórech mají ve všech případech pravdu a minimálně tři zmiňované kapely hrají jen pro finanční zisk. Proč mi nevadí, respektive je mám ráda?

Mohlo by jít o přehnanou epičnost skladeb. Ovšem to bych v tom případě musela chovat stejnou averzi i ke kapelám typu Hammerfall nebo Rhapsody, tudíž se tento závěr zamítá.

Když totiž vypustíme řešení znějící "jinej styl" (které by tady zjevně tak úplně nesedělo, nakonec zkuste si co do stylu porovnat CoB a NW, že...), mám tady jen jediné prosté řešení.

Závěr: Zjevně mám osobní problém s koženými slipy.

Day 15 - A song that you listen to when you're sad

Fri, 04 Nov 2011 20:17:49 +0100

Organizační: vim, že nestíhám. Bohužel, dopisovat za dva měsíce neni nijak velká sranda a taky si pomalu musim zase zvyknout na to, že po mně 24 hodin denně někdo něco chce.

Sem by připadalo hodně kandidátů, ale byla jsem omezena výběrem kapel. Tuhle věc mi poradila kawkaz a nakonec si myslim, že to byla dobrá volba.

Sama o sobě je dost smutná a courací, takže důvod je jasnej, když se člověku nechce přemejšlet nad významem. Ten se dá vykládat různě.

Když vezmeme ve spojitosti s názvem. Mně se většinou, když tuhle věc slyšim, vybaví problém tetování. Člověk by si pomyslel, že když už žijem v "civilizovaným" státě, tak by většina předsudků mohla opadat. Ale ono ne. Jasně, záleží taky na povaze samotnýho tetování - když si někdo nechá na ksicht (nebo kamkoli jinam) vytetovat hákovej kříž, tak to o něm něco vypovídá a takovýho typa jedině nakopat okovanejma botama tam, kam slunce nesvítí, že si tejden nesedne. Ovšem přijde mi jako pitomost odsuzovat člověka jenom proto, že se mu to líbí.

Nedávno běhal po internetu dosti zprofanovanej článek jedné madam, která si zřejmě myslí, že spolkla veškerou světovou moudrost a napsala článek, který víceméně sděloval, že pokud máte tetování, tak jste zřejmě buď kurva (teď v obecnym významu - víte, že tu určitou osobu, na kterou se to většinou vztahuje, mám moc ráda a nemyslim to tak), zločinec, námořník, nebo alespoň silně duševně nevyrovnaná osoba.

S trochou selskýho rozumu každýmu dojde, že když je někdo magor, tak je úplně jedno, jestli má kérku, inverzní vlasy nebo osum očí, ani jedna z těch věcí duševní stav sama o sobě nijak neovlivňuje. Jenže to některejm lidem zřejmě nikdy nevysvětlíte.

Eh, pardon. Klasicky jsem se rozkecala o něčem úplně jinym, než jsem původně chtěla.