Nesmüsl aneb trocha toho sentimentálního povídání

9. prosince 2012 v 19:13 | Lobelie |  Other shits
VAROVÁNÍ: Pokud nemáte k nedělnímu večeru chuť na trochu více sentimentu, vzpomínek typu "jó, to byly časy" a odstavců plných adorace přehlásek, tak raději dělejte, že jste tenhle článek neobjevili a žijte spokojeně dál.

(EDIT po dopsání: No dobrá, tak přehlásky se nakonec nekonaly. Však ono na ně taky dojde - protože vězte, že ten nadpis tam není tak úplně pro srandu králíkům.)



Devátého prosince. Letos je to neděle - minulý rok to byl pátek, kdyby vás to zajímalo. Inu, vím, že nezajímalo, to už totiž dneska zajímá jen mě. A poslední hodinu jsme měli literaturu, ale to asi také nechcete vědět.
Dnes je to rok ode dne, který ze mě (na dobu přechodnou, nutno podotknout) udělal nejšťastnějšího člověka na světě. Přitom nejen že to tak zezačátku nevypadalo - ono to spíš vypadalo, že to bude další z řady předstíraně vyvedených akcí končících mojí špatnou náladou typu, jak pravil klasik, "no bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát?"
Zhruba pět hodin odpoledne. Sedím na posteli a hypnotizuji hodinovou ručičku, která se velice pomalu, avšak nemilosrdně plazí po okruhu hodin. Přemýšlím, že zruším svůj slib a zůstanu doma. Venku je tma, namrzlo a sníh, což vám taky na dobré náladě zrovna dvakrát nepřidá. Pořád ještě můžu říct, že mě bolí hlava. Nebo že je stávka autobusů. Nebo že na mě šlápla gorila, co já vím. Cokoliv lepšího, než někam chodit. A zrovna tam. Jenže slib je slib - a slib nejlepší kamarádce je slib na druhou. Takže smůla, děvucho, vykrucování nebude.
Zhruba půl sedmé večer. Stojím v malé tělocvičně v sokolovně (mimochodem, úžasný prostor - dokud nás nepřestěhovali, tréninky karate probíhaly tady. V budově se netopilo, takže v tělocvičně bývalo na začátku tréninku málokdy víc než deset stupňů, čili možná méně než v plesnivé šatničce na chodbě. Stejně jsem to tam milovala.), která se po dobu právě probíhajícího plesu proměnila v provizorní šatnu. Nervózně přešlapuji, už posté si snažím narovnat šaty (mimochodem, dva roky jsem je na sobě neměla, takže na mě visí jak oběšenec na dubu a kromě toho docela slušně škrábou) a přemýšlím, co se vstupenkou. S místenkou nebo bez? Kudy mám jít? Jak najdu lidi, které najít chci, a jak se naopak vyhnu lidem, které vzhledem k nedávným událostem rozhodně vidět nechci? Obsluha kasy už se začíná usmívat a cosi si mezi sebou pobaveně šeptat. Zřejmě začínám působit jako totální idiot. Nakonec volím možnost bez místenky - mezitím mi přichází zpráva od kamarádky, kde ji najdu. Panebože, to bude zase otrava. Nejpozději o půl jedenácté jdu domů. A s některými nejmenovanými lidmi se maximálně pozdravím, popřípadě jednou dvakrát zatancuju a stačilo. To dá rozum.

Zhruba půl jedné ráno. Odcházím z budovy mezi posledními, společně s člověkem, jemuž jsem se původně chtěla vyhýbat jako čert kříži. Nebo jsem si to aspoň myslela. Óch, odpusťte jí, neb neví, co činí. Netuším, jak vypadám a je mi to srdečně jedno, ač mé podvědomí mi podstrkuje myšlenku, že nejspíš svítím jako Černobyl po výbuchu a na obličeji se mi usadil nesmazatelný debilní úsměv německého ovčáka po lobotomii. Je mi srdečně jedno, co si myslí nebo co si budou povídat lidé okolo a kolik otázek se během následujících dní snese na moji hlavu (nebo snad na naše hlavy?) - faktem je, že ač jsem naprosto střízlivá, nejspíš by si to v tu chvíli nikdo nepomyslel. Jsem naprosto mimo. Vesmír, čas a prostor přestávají existovat.
Jak jste si asi domysleli, těch šest hodin stačilo na to, aby se ze mě doslova přes noc stal naprostý výmaz. Úsměv idiota na tváři, reakční doba tak pět až deset minut, mysl v oblacích a IQ nejspíš kdesi v záporných hodnotách. Toť zlomeček příběhu z toho krásného, nádherného prosince 2011. Byl to příběh podstatně delší, ale tenhle měsíc v něm sehrál svoji důležitou roli.
Devátého prosince 2012. Sedím na posteli u zdi, mrznou mi ruce a já civím do monitoru a píšu tenhle článek. V mysli mám prázdno, ale tak divně ledově prázdno. Ten den přesně před rokem jsem nepřemýšlela, co bude za rok, ovšem jsem si jistá, že jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle. Nechtěla jsem sedět na posteli a zírat do prázdna. Nechtěla jsem, abych musela otáčet kalendář ke stěně, protože byť jen pohled na to datum mě fyzicky bolí. Možná, že kdyby tenhle jediný večer vypadl z časoprostoru a nikdy se neodehrál, že bych teď dělala něco podstatně důležitějšího a zajímavějšího a události minulého roku by mě už víceméně nezajímaly, jako to bylo v oněch dvou podobných případech předtím (čili chvíli se mnou nebyla řeč, pak jsem tak měsíc dva byla posmutnělá a příjemná jak trn v nose a pak to najednou zase bylo fajn). Jenže to se tentokrát bůhvíproč nestalo a proto jen sedím, nesmyslně zírám do prázdna a přemýšlím, jak budu fungovat zítra.
Vlastně celý tenhle článek je nesmyslný, je to jen zlomeček paměti zoufalého člověka. A zoufalí lidé občas dělají zoufalé věci. Třeba že píšou nesmyslné články s nulovou vypovídající hodnotou. Nebo si v těch svých malých pomatených hlavinkách vytvoří blok a pak se diví, že nevědí, kudy kam. A pak se den za dnem, rok za rokem chovají nesmyslně, naprosto nelogicky, sami to vědí, ale neudělají s tím lautr nic, protože jednoduše nevědí jak.
Berte tohle jako sentimentální výbliz zoufalé mysli. V mysli, která je zoufalá primárně proto, že v tenhle večer naplno poznala to, co si do té doby nechtěla tolik připouštět - jak moc jí záleží na člověku, kterého nikdy neměla potkat. A během následujících měsíců také měla poznat, jak strašnou chybu ten člověk udělal, když dal téhle pocuchané dušičce naději.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hidastaa Hidastaa | E-mail | 16. října 2013 v 13:59 | Reagovat

Čau, sice to vypadá, že tenhle blog, je mrtvý, ale doufám, že ne. Přesto to musím zkusit, měla bych na tebe otázku ohledně dalších dílů Průseru - například, jestli plánujete zveřejnit další, atd.
Předem díky za odpověď.
Hidastaa

2 Lobelie Lobelie | Web | 21. října 2013 v 20:11 | Reagovat

[1]: No, mrtvý asi úplně není, jen nějak není moc motivace k psaní. Jinak co se Průseru týče, zveřejňovat už pravděpodobně nebudem, ale po domluvě můžu zaslat celej wordovskej dokument... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama