na Blog.cz

Tak tohle byla jednoduchá otázka. Ještě připadala v úvahu jedna věc, ovšem vzhledem k tomu, že ta kapela se tu v budoucnu objeví, tak zbyla jenom jediná, a sice ventilovací vyřvávačka Fearless od švédský bandy Hypocrisy. Jo, to je ta, kde hraje Peter Tägtgren a nejsou to Pain. Neni to tak dávno, co jsem je viděla živě, ovšem skrz (k)anální kvalitu zvuku jsem ani nepoznala, když hráli Erasera - a to je myslim dost extrémní.

Je to perfektní song na doby, kdy je všechno na levačku. Znáte to; celej svět vás sere, nikdo vám nerozumí, nikdo nechápe, všechno se sype najednou, žádná naděje na změnu k lepšímu... Ještě lepší je to v případě, že vás sere konkrétní osoba. Takhle se dá vyřvat s grácií.

Žádný konkrétní vzpomínky na ni vlastně nemám, s výjimkou výše zmiňovanejch situací (ano, těch bejvá hodně. Možná by jich ubylo, kdybych se tak nevyžívala v sebelítosti - ale když si tak vezmu, jakej dokážu bejt smolař, tak možná taky ne). Teda, kromě jedný - když jsem si ji poprvý hodila do iPodu (mazlivě zvaného iPetri, ale to jakožto mentálně příčetné osoby nemusíte brát v potaz) a zapomněla jsem srovnat hlasitosti. Čímž jsem docílila toho, že s nástupem Fearless mi moje ušní bubínky téměř zamávaly bílou vlajkou, sobě jsem přivodila smrtelný šok a zbytek autobusu se ohlédl za jakýmsi vzdáleným šumem, ač to z mejch sluchátek za normálních okolností slyšet neni (vyzkoušeno na bratrovi). To se mi pak stalo ještě jednou, konkrétně u singlový verze Children Of Bodom. V takových příležitostech skutečně lituju, že nemůžu do sedadla, zdi, zad spolusedícího či podobného materiálu vyškrábat něco na způsob "Bože, jsem to ale osel."