Ah, nestihla jsem! No co, jenom o pár minutek, a vy mi to beztak prominete, že. Teda, mezi námi, jako byste měli jinou možnost, muhaha.
Tenhle článek je velice podobný tomu předchozímu - je nechutně sentimentální. Jak by taky ne, opět mi totiž připomíná srpen 2010. A to spíš jeho druhou polovinu. Kdybych chtěla tu první, dám sem Thousandfold od Eluveitie... Ale to by byl článeček asi podstatně hořčejší. Nicméně nechci a proto je zde song Minor Heaven od velice známé paní jménem Tarja.
Byla to totiž doba, kdy jsem nechodila, ale poletovala na obláčku představ, vzpomínek, snů a podobných věcí, které už dneska tolik lidí odsuzuje. Na věci pro "obyčejné smrtelníky" (jimiž byli prakticky všichni kromě několika zasvěcených... no dobře, dvou) jsem zvysoka sss... nechávala jsem je být. Čtyřka z algebry? Nezájem. (Mimochodem, do konce pololetí jsem to vyhrabala na dvojku. Jsem já to ale borec, co?)
Tahle doba byla asi nejlepším obdobím mého stereotypního života, jelikož jsem se dostala na novou úroveň myšlení a prakticky jsem nepřicházela do styku s realitou - můj mozek (či vlastně chytrý vzduch) to jednoduše nedovolil. Neměla jsem to zapotřebí. Pravdou je, že toto období i trochu (dost) podpořilo moji v té době zmírající fantazii - teď jsem si schopná vybájit naprosto cokoli. (Až tomu začnu i věřit, víte, kam mě poslat.)
Nikdy jsem se necejtila líp, ač za mojí dobrou náladou stála prakticky jenom moje mysl. (A mysl oněch dvou zasvěcených.) Protože jsem konečně měla pocit, že někam patřim, že mě někdo chápe.
Kolikrát už jsem od lidí slyšela, že jsem z jiný planety. Na to se můžu jenom usmívat - nejsem z jiný planety, ale z jinýho světa. Protože bejt šťastnej ve svým nebi je lepší než se trápit v realitě. Toť vše.
Já se polepšim, vážně. Jednou.
...a jednou Pardubice vyhrajou.
Jo, jiná planeta, to už jsem taky párkrát slyšela...