Tady jsem přemejšlela dlouho. Koneckonců, takovejch písniček pro mě existuje hodně - a jednu osobu mi jich dokonce připomíná víc. Vybrala jsem jednu z nich. Mohl to bejt Dreamer od Ozzyho, Darkest Days od Black Label Society, Sleep Well od Kotipelta... Ale nakonec jsem vybrala song nejzáludnější a to Tallulah od notoricky známé bandy s názvem Sonata Arctica. Mohla bych psát, že to je proto, že je z alba Silence, což znamená v době, kdy se tam ještě nacházeli dva velice důležití pánové, a sice Jani Liimatainen a Mikko Härkin (kterýho jsem chtěla vidět se Symfonií na zimním MoRu a zase to nestihnu. Dvakrát ach jo). Ale v tomto případě to neni kvůli tomu. Tenhle song mi totiž připomíná osobu, kterou už jsem poměrně dlouho neviděla a, budu zlá, nijak moc mi nechybí. Ovšem je pravda, že co do životních mezníků je ona osoba celkem důležitá, takže nemůžu jinak. Seznámit se s touto osobou bylo jako jít do prohraný bitvy. Předem víte, že je vám veškerý snažení v čemkoli na nic a stejně toho jakási vaše masochistická část nechce nechat. Kdybych se teď mohla vrátit do minulosti, asi bych se sama sobě smála. I když... To i u vícero příležitostí.
Občas totiž všichni míváme sklony si určitý osoby idealizovat - a tim nemyslim jenom veškerý možný idoly, spíš normální lidi okolo, o kterejch chceme věřit, že jsou lepší, než se zdaj. Usilovně si přejem, aby byli takový, jaký chceme, aby byli... A to zjištění, že nejsou, nebejvá nic moc.
A proč to vlastně sakra píšu? Ještě ze mě bude nějakej upnutej moralista. Nechte mě snít a všichni budem spokojený.
Jo, já vim, že to jsou poslední dobou samý cajdáky. Já se polepšim, slibuju.
Nemusíš se lepšit - pokud to tak cítíš, ať jsou to klidně cajdáky:p Ty jo... Sonatu Arcticu jsem neposlouchala ani nepamatuju:D