Blessed with an eye to see things as they are, will you draw me?

14. října 2010 v 22:53 | Lobelie |  The Reaper
By the love of my heart, cut my drawing in half, for I think I'm like you... Should you draw me?
Nic se pravda převratnýho neděje - teda děje, ale nechci o tom psát.
Je čtvrtek večer, nálada někde tam, kde mrzne vodka a v iTunes už asi po šestistý šedesátý šestý puštěný Draw Me od Sonaty. Ona se mi vlastně ani nelíbí, ale je to jedna z mála věcí, u kterejch jsem pochopila příběh dřív, než jsem si to potvrdila. Víte, že tohle téma zpracovalo i Věřte Nevěřte? Jo, milovanej můj seriálek, guilty pleasure jak stehno. O malíři, co namaluje váš portrét a vy den na to umřete... Fajn, ne? Občas si řikám, že kdyby takovej člověk někde existoval, možná bych ho našla a nechala se namalovat. Ne, tak daleko jsem ještě nezašla. Ale občas si to říkám.
Pravda, většinou si to rozmyslím z jedinýho důvodu - netoužím zemříti nemilována :D Zajímavý, jak takovýhle banality občas člověka držej. Ale to je fuk, já jsem vlastně z banalit živá. Kvůli jedný takový už tejden permanentně kňourám a mazlim se se svojí Stounovskou taškou. ÁÁÁ, DEBILE, DEBILE, DEBILE SEBEMRSKAČSKEJ! Mlátila bych se lampou, kdybych ji neměla na fix přidělanou ke zdi. Pravda, jedna je na stole, ale s tou by se mlátilo blbě. Zlý to je, všechno je zlý.

I'm waiting for my evenfall... Čekám na spoustu věcí. Čekám na zázrak. Čekám na konec světa. Čekám, až si mě někdo všimne. Zázraky se dějou, ale vždycky jenom chvíli a pak jsou pryč.
Our love fading, the feeling is gone... Ehm, ne, to je něco trochu jinýho. A ani se to toho netýká. Rozhodně ne mě.
Já už nechci. Je teprv říjen a už teď se cejtim jak living dead. (Bez doho "beat" na konci, bohužel. A rozhodně o sobě nemůžu tvrdit, že "Like living dead, we'll never die." To může někdo jinej.)
Začala jsem kašlat na školu. (Hh, to brzo.) Vždycky jsem to děsně řešila a teď... Nic. Čtverec z matiky? No problemo. Blíží se čtvrtletí a z dějáku jsem zatím neměla lepší známku jak dvojku. A je mi to fuk.
Mám dvě možnosti: buď jsem se ještě nevzpamatovala, nebo tak nějak postrádám smysl života. Obojí je pravděpodobný, poněvadž mimo jsem pořád. A to druhý... Jo. Nevim, čim to je, ale je to tak. Vždycky jsem měla něco, za čim jsem si šla, a teď... Nemám nic. Jak kdyby všechno dobrý vyšumělo. Dny jsou všechny stejný, slejvaj se v jeden. Jde jenom o to přežít školu, pak se naučit na další den, přestože toho nejsem schopná. I schopnost učit se už je kdesi v háji. Postrádám smysl života, tim to je. Nežiju, přežívám. Tvrdějc než jindy.
Morning's here, I must have....failed. Jo, Tony, to si říkám každý ráno.

Já nechci setrvat v tomhle bídným stavu. Chci mít nějakej důvod, proč se ráno vzbudit. Měla bych jistej nápad, jak toho docílit. Ale protože jsem prostě KORUNOVANEJ DEMENT (ano, to si zaslouží Caps Lock), tak se mi to nejspíš nikdy nepodaří.

Someone save me...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scatthach Scatthach | Web | 15. října 2010 v 14:10 | Reagovat

tento článok mi priam dokonale hovorí z duše x))...nie si sama, kto má niekedy - dosť často taký pocit...

2 Lobelie Lobelie | Web | 15. října 2010 v 15:09 | Reagovat

[1]: Hehe... Všichni jsme tady zdeprimovaný finofilové, tak co :D

3 pleague rat pleague rat | Web | 15. října 2010 v 18:02 | Reagovat

zdeprimovaní finofilové? Já sice radši Island ale což. Já si nějakej pitomej cíl našla. Budiž, muzika mi za to snad stojí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama