Feel the difference

31. srpna 2010 v 22:13 | Lobelie |  The Reaper
Mmm... Jo, zítra začíná škola. Ach jo. Ovšem, teď to na mě zas tak nedopadá, nikdy to na mě nedopadá tolik. To vždycky až prvního září.
Vim přesně, jak to zejtra bude vypadat. V tričku Hatebreedera a svý karkulkovský milovaný mikině vlezu do autobusu. První, co uvidim, bude nášivka Children Of Bodom v peněžence - ještě jsem pro ni nedokázala najít místo, kde by se dostatečně vyjímala. Pak vezmu mobil a uvidim svoji sbírku fotek, ať už těch, co jsem fotila já nebo někdo jinej. Pak si hodim do uší sluchátka a vsadim se, že první, co tam najdu, bude Everytime I Die. Nebo něco podobnýho, třeba Angels Don't Kill nebo tak. A zas mi bude do breku, protože si uvědomim, že ty dny, kdy se mi dařilo fakt naplno žít jsou pryč a už se nikdy nevrátěj. A tím jsme se dostali k názvu článku. Dneska je poslední den, kdy ještě žiju - pak už budu zase jenom deset měsíců přežívat. Pak budu zase chvíli žít a pětkrát tak dlouho přežívat. Každoroční rutina.
Nikdy jsem moc nechápala lidi, co říkali, že "žijí každý den, jako by byl poslední". Jasně, to je sice moc hezký, ale jak se to dá praktikovat? To přece může dokázat jenom člověk, co nemá starosti. A, nezlobte se na mě, takovej člověk neexistuje. To jsem si myslela.
Ale letos mi došlo, že se to zařídit dá - krátkodobě, ale dá. V srpnu roku 2010 jsem zjistila, co znamená "žít naplno".
Já nerada fotím, víte? Ne, že by se mi to nelíbilo nebo bych měla špatnej foťák, to ne. Ale já prostě nerada vzpomínám, protože pak se dostaví te divnej melancholickej pocit a člověk neví, jestli se smát, nebo brečet. Smát se, když si vzpomene na všechny ty krásný věci, co zažil a brečet, když si vzápětí uvědomil, že už se to nikdy nevrátí. Možná, že za rok to bude to samý a ještě krásnější, ale už to nebude ono. Nebude to ta samá doba, ta samá událost, ty samý hlášky, ten samej den. To mě na životě nejvíc mrzí, že se to prostě nedá přetočit a prožít ještě jednou.
Ještě jednou k názvu článku.
Když člověk žije, dělá věci, co ho bavěj. V mým případě to znamená věnovat se muzice, ať už aktivně nebo pasivně, chodit ven (myslím ven jako flákat se po polích a ne prometat bary) a hlavně snít. Jsem totiž nepoučitelnej snílek, víte? Nedokážu žít v naprostý tvrdý realitě, musím mít zadní vrátka, abych tak řekla. Svět, kam můžu utýct, když je mi nejhůř, kde zapomenu na čas, kde je všechno tak, jak chci já.
A to mi není příliš umožňováno, když jsem nucená přežívat. Jdu do školy, přijdu ze školy, jdu na trénink, vrátim se domů, sednu k compu, jdu si číst, jdu spát. Na snění mi zbyde jenom ta chvilka před spaním, kdy můžu na vnější svět zapomenout.
Vidíte ten rozdíl?
Ještě před měsícem jsem si pojem "žití naplno" nedokázala v praxi ani představit. Teď už mám zkušenost, která zřejmě jen tak nezmizí.
Po tom, co jsem vyklízela horní patro u nás doma a přehrávala si, co se ty uplynulý dny dělo, byla jsem úplně mimo, ve vlastním světě. Čekala jsem, že to tak do týdne zmizí. Nezmizelo.
Ono co že to nezmizelo, ono to ani nevybledlo! Všechno si pamatuju, všechny zážitky, všechny pocity, málem i každý druhý slovo.
A mimo jsem z toho doteď... A asi ještě dlouho budu. Nevím, jak hodlám v tomhle stavu zvládat školu; asi si ty pocity zkusím udržet a bojovat, dokud je ve mně ta trapná každodenní rutina neutluče.
Už vím, co znamená žít naplno. Někdo by si to zřejmě moh vyložit jako chvilkový poblouznění; já ne. Vím, že tyhle zážitky ze dnů, co se mi teď zpětně zdaj tak krátký, nezmizej jen tak. Nezmizej vůbec, když se budu aspoň trochu snažit... A v případě, že zapomenu, pořád mi zůstane ta jedna sladkobolná fotka, která sice z dálky není nic než směs barevnejch šmouh, ale pro mě má obrovskou cenu.
A proto říkám: ať už budu v příštích dnech jakkoli mrzutá a budu zase upadat do typickejch podzimních depresí: nikdy nezapomenu na ty čtyři osudový dny v srpnu 2010, kdy se mi poprvé podařilo naplno žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ALLUMIharu ALLUMIharu | 1. září 2010 v 10:37 | Reagovat

Žít naplno, nežít naplno... :D To zní, jak z nějaký přiblblý telenovely (teď samozřejmě nemyslim tu naši :D). Ok, svým způsobem máš pravdu, zažila jsem spoustu krásnejch zážitků a tohle byly nejkrásnější dny mýho života... S COB, s Ensíkama... S Tebou a sestrou, s Arniem, s Kudlack... Na to asi nikdy nezapomenu a ani nechci. Taky si to pořád vybavuju dokola, neustále se mi to vrací, ale ber to tak, že když se ti vracej špatný vzpomínky, chceš na to zapomenout a když se ti vracej krásný, chceš to vrátit, prostě to nejde a už to tak je... I když se už nikdy v životě nebude odehrávat přesně to samý, co se odehrávalo teď, věřim tomu a doufám v to, že MY společně ještě něco zažijem :-) ;-) :-P :-)!

2 Lobelie Lobelie | Web | 1. září 2010 v 10:43 | Reagovat

[1]: Jo, to zní jak z Esmeraldy :D No z tý naší ne, ta je výborná, to je přímo výkvět! :D No, myslim, že MY toho zažijem ještě dost (a jestli mi Arnie s Henrim nedá pokoj, umlátim ho mrkví :D) :D

3 Hate Hate | Web | 1. září 2010 v 11:01 | Reagovat

Já na to taky nikdy nezapomenu... Vždycky, když na to myslim, mam děsnou depku, že už to nejde vrátit... Byly to s váma - a s Childrenama :D - ty nejlepší dny v mym podělanym životě... Prostě fucking dokonalý, nemělo to jedinou chybu...

4 Lobelie Lobelie | Web | 1. září 2010 v 14:59 | Reagovat

[3]: Mělo, dvě: jednu osobu na S, resp. na Sh a taky to, že to bylo tak zkurveně krátký! :D

5 ALLUMIharu ALLUMIharu | 2. září 2010 v 15:21 | Reagovat

Na to se vyser, už s tím nic nenaděláme, ale počkejte na příští sraz :-D.

6 Lobelie Lobelie | Web | 4. září 2010 v 17:54 | Reagovat

[5]: Na koncertě nejlíp :-D

7 Boysintoys Boysintoys | E-mail | Web | 24. října 2011 v 15:44 | Reagovat

Super, tenhle blog je celkem zajímavej. Jdu ještě něco počíst....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama