Nesmüsl aneb trocha toho sentimentálního povídání

9. prosince 2012 v 19:13 | Lobelie |  Other shits
VAROVÁNÍ: Pokud nemáte k nedělnímu večeru chuť na trochu více sentimentu, vzpomínek typu "jó, to byly časy" a odstavců plných adorace přehlásek, tak raději dělejte, že jste tenhle článek neobjevili a žijte spokojeně dál.

(EDIT po dopsání: No dobrá, tak přehlásky se nakonec nekonaly. Však ono na ně taky dojde - protože vězte, že ten nadpis tam není tak úplně pro srandu králíkům.)

 

Banánové blues a další výplachy, část zřejmě první a možná i poslední

31. října 2012 v 18:53 | Lobelie |  The Reaper
Ano, ano, já vím, jsem hrozná a strašlivá, sypu si popel na hlavu a těma špagetama mě taky klidně umlaťte. Pravdou je, že na blog jednoduše nemám čas - a pokud bych chtěla být úplně přesná, tak bych se ještě zmínila, že se musím učit a uklízet. Ale tím bych zaprvé urazila některé své blízké z jednoho nejmenovaného města... městečka... městeččátka... no prostě obce poblíž, a zadruhé na tom, vzhledem k jejich výsledkům v těchto oblastech, možná přece jenom něco bude. A to prosím i v oblastech zároveň fyzicky nestíhatelných volnočasových aktivit. Buď se naklonovali, nebo je jejich vytíženost pochopitelná. A nebo mě prostě jen nechtěj vidět. (Ublížené fňuk.)

(Vsuvka č. 1: Kotipelto a Liimatainen mají akustický album. Doteď jsem o tom nevěděla. JAKTO?!!
...jo, nemám Facebook, tim to bude. Aha.)


(Dodatek k první vsuvce: Oni mě chtějí zabít. Vážně mě chtějí zabít. Ten originál od The Who nikdo nepřekoná, ale stejně... tohle... Mimochodem, když už jsme u coververzí, o žádný Pochcaný Sušence nechci nic slyšet!)

Co se mě týče, krom tanečních (ano, už jsem v tom škváru taky - a vypiskování, že tam nechci, mi, holenkové, pranic nepomohlo), poflakování se po venku s kastou výše zmiňovaných lidí (pokud na mě zrovna ten čas a náladu mají) a tréninků, které po skončení onoho škváru snad opět začnu navštěvovat (nicméně jen jednou týdně, neboť na úterý prostě MUSELO připadnout těch devět hodin, gnfgdssgfhk) je mojí nejoblíbenější aktivitou jednoznačně spánek. Jo, jsem lemra líná a spaní mám prostě ráda, už jen proto, že za normálních pracovních dní se mi jej silně nedostává. Tudíž prakticky každé odpoledne sladce spinkám do doby, než se tak za hodinku za dvě (no, spíš za ty dvě) proberu a jdu se učit. Dah. A připravovat se. Double dah.

Zjistila jsem, že moje iluze, že rozumím fyzice (potažmo matematice, i když tam už je to lepší) se rozplynuly jako pára nad hrncem. Připočtěme k tomu to, že jediná osoba v tomto časoprostoru, jíž jsem schopna víceméně bez problému požádat o pomoc, je můj neskutečně obětavý bratr, jenž už si zvykl, že jeho malá sestřička je dutá jak poleno a vysokoškolskej matematik z ní prostě nebude, konec šmytec tečka. A ani fyzik. A nejspíš ani odborník na IT technologie.
Tudíž otázka do pranice číslo jedna: Na co je mi hergot okolí plný výše zmiňované verbeže, když a) nikdo z nich není po ruce, když ho zrovna potřebuju b) ne každý má takovou trpělivost s hloupoučkou studentkou prestižního ústavu etc. etc. etc., což vyúsťuje v to, že se stejně nikoho dalšího nezeptám, protože jednak si připadám jako největší idiot pod Sluncem a jednak zpravidla na otázku "co berete" umím jenom krčit rameny. I když to vím. Protože pak si připadám jako největší idiot pod Sluncem, když odpovím, dotazovaná potenciální pomoc zvedne obočí a s nechápavým výrazem ve tváři požádá o zopakování mého posledního výroku, jenž korunuje něčím ve smyslu "Jak je možný, že nechápeš tohle?" (Přidejte si ještě řádně opovržlivý přízvuk na slovo tohle a nejspíš máte představu.)

(Vsuvka č. 2: Zkuste někdy s někým sobě blízkým a dostatečně střeleným strávit odpoledne pročítáním, hledáním, potažmo zpěvem sprostonárodních písní. Praktické studium české lidové slovesnosti vážně stojí za to.)

Ano, pomalu, ale jistě zjišťuji že z uplynulého studia některých předmětů si nepamatuju lautr nic. Popřípadě jsem se nějak nebyla s to doučit látku probíranou za mojí čtvrtroční absence v prestižním ústavu etc. etc. etc. Moje chyba, já vím.
Druhá věc je, jiný učitel = jiný přístup k výuce, takže i v případě, že získám iluzi, že jsem něco uměla, rychle mě to přejde, poněvadž současný pedagog to prostě chce jinak. Že se v tom kabinetu nedomluvěj, když už tam jsou nuceni společně dřepět. Svět, nebo alespoň náš ústav, by byl o mnoho krásnějším místem.

Možná si říkáte, proč je sousloví prestižní ústav etc. etc. etc. psaný kurzívou a s tak očividnou nechutí ke zmiňovanému. Z několika důvodů: jednak má náš všeobecně nenáviděný ústav kromě všeho ostatního i neskutečně a nesmyslně dlouhý název a jednak už dávno není tak prestižní, jak si o sobě moc rád myslí (o čemž svědčí například úroveň nově příchozích učitelů - já vám nevím, ale podle mě je špatně, když na školu s takovouhle reputací vezmou něco, co vyhodili ze základky, tak to šlo učit na gympl, vydává se to za angličtináře, mluví to hůř než já a ještě si toho o sobě moc myslí). Pokud přičteme to, že pro náš ekvivalent včelí královny, tedy spíš Včelího krále, je nutnost se po zaznění výrazu "ředitelské volno" minimálně osprchovat svěcenou vodou, je to občas krajně řečeno vopruz.
Teď se zřejmě vyjadřuji jako líný studentík, co toho doteď nemusel moc dělat (vlastně kolem a kolem nic) a teď je překvapen, že se po něm něco chce. Neříkám, takovým líným studentíkem vskutku jsem. A neříkám, že je na tom naše škola až tak špatně. Ale speciálně ta angličtina je náser a to bez pardonu. Já bych ráda jednoho dne anglinu studovala, do háje. A pokud ne studovala, tak aspoň v praxi využila. A to se mi s timhle žaludohlavem v učitelském sboru zjevně hned tak nepodaří.

Změna učitelstva se projevila jak k horšímu, tak k lepšímu. U některých je to vyloženě náser (angličtina), u některých je to sice o něco menší náser, protože druhá úroveň není tragická přespříliš, ale náser to je (dějepis - *krokodýlí slzy* búú, nejlepší dějepisář na gymplu a sebrali nám ho za blbý dva roky), někdy se úroveň příliš nezměnila (biologie - díky Bohu za to, bižule mě zrovna vždycky bavila a naštěstí zrovna tady je úroveň učitelů u nás obecně skvělá) a někdy dokonce vyletěla závratnou rychlostí výš (chemie - světe div se, ono mi to jde a dokonce mě to baví. Kouzlo, sasrak).
No, toť k ústavu. Vůbec jsem o tom nechtěla mluvit, ale co.

Takže momentálně využívám drahocenné chvíle na Gothica (jo, vrátil se nám stroj, jemuž se dá bez zavřených všech šesti očí říkat počítač, no věřili byste tomu?), než se vrátí můj drahý bratříček a pokusí se mi vysvětlit fyziku.
O to je to horší - jak mám sakra komukoliv vysvětlit, že já jsem tohle vždycky chápala a nemůžu za to, že to najednou nechápu, byť se k tomu přidalo jen minimum nového a někdy ani to ne. Zřejmě mezi mým věkem a inteligencí panuje nepřímá úměra.

Dnes titulek dokonce něco málo souvisí s článkem, tak hezky pozpátku. Výplachy už jsme si uvedli; blues pochází z toho, že za á momentálně nic moc nového poslouchat nemůžu, neboť za drahocenné peníze koupená sluchátka od mojí osobně nejoblíbenější firmy byly bohužel kšunt. Holt stane se i v lepších rodinách (spíš podnicích), narazila jsem na kazovej kousek, co od začátku hrál trochu nemocně, pak se srovnal a pak se rozpadl úplně. Na druhou stranu to byly první sluchátka od téhle firmy, co mě zklamaly, takže držet se jí budu dál. Za nijak závratnou cenu totiž nabízí asi to nejlepší, s čím se momentálně u malých sluchátek můžete u nás na trhu setkat. Mají hliníkovou izolaci, špunty, čistý zvuk a nepřehnané, ale dostatečně silné basy, které se dají ještě poupravit štelováním různé velikosti špuntů. Jenže chuděrky mi zamávaly už po měsíci, přestože všechny ostatní sluchátka, co jsem od téhle firmy měla, vydržely v porovnání s jepičí životností ostatních neskutečně dlouho a přežily všechno (včetně toho, že jsem je jednou za deštiva zapomněla ve stanu a po návratu v nich bylo vody, že by to udělalo prales z půlky Sahary).
Takže teď poslouchám z rezervních sluchátek, která a) nemají basy b) neizolují, takže slyšíte všechno, jen ne vlastní hudbu c) naopak ven pustí skoro všechno, takže člověk vedle vás nedobrovolně slyší líp než vy d) levé sluchátko hraje víc, to pravé je tam spíš jakože na ozdobu e) a světe div se, stály víc jak dvojnásobek. Asi se platí za značku, nevim. Na druhou stranu, kdyby nebyly doma jako rezerva, tak už bych si asi okousala uši do špičata.
A druhý důvod pro blues je ten, že jsem zrovna dočetla Škvoreckého Prima sezónu, kde je o jazzu a bluesu řečeno víc než dost.
A ty banány? Jednoduché. Miluji sušené banány v jogurtu. Bohužel u mě doma ale 10 dkg týhle srandy nikdy nepřežije déle jak dvě tři hodinky. A to ještě v období, jako je tohle, kdy jsem bez známého vnějšího důvodu protivná, plačtivá, netykavá, trpím neuvěřitelnou chutí na sladké a navíc mě přepadá syndrom hysterické manželky (o tom ještě bude řeč). Za takovýchto stavů už nemívám ani chuť psát básničky. Mám chuť jenom poslouchat písničky, z nichž mi hrabe, ale stejně si je vždycky pustím znova a lkát nad svým nešťastným osudem.
Toť vše.


Kterak zprznit písmenko Mkrát jinak

20. srpna 2012 v 22:07 | Lobelie |  Other shits
Za poslední dobu se mě stále více lidí ptá na význam mých náramků. Což o to, náramků nosím hodně, ale jeden je každopádně nejzáhadnější a nejvíce osob se mě na něj ptalo. Je to černý náramek se dvěma M. První je červené, druhé je bílé. Může znamenat spoustu věcí. Možná všechny dohromady, možná žádnou, možná jen jednu. Nebo dvě. Nebo víc. Kdoví? Zde vám předkládám několik možností, vyberte si dle libosti... Nebo si vymyslete vlastní.
Je to...
Madder Mortem?
Marilyn Manson?
Marilyn Monroe?
Michael Monroe?
Maailmanmestarit? (I když dobře, to by byl nejspíš v jiných barvách.)
Můj magor?
Můj mazlík?
Můj miláček?
Muškát moravský?
Molekulový mozek?
Miloučký mutant?
Müller mix?
Miluji mopslíky?
Mám migrénu?
Mamma mia?
Mitsubishi Motors?
Malice & Modesty? (Inspirace opět od Madder Mortem, z písničky M for Malice.)
Milovaný maskot?
Milimetr?
My Master?
Milá Madla? (Pamatujete na Ivana?)
Malý Mikuláš?
Můj manžel?

Vyberte si sami. Možná to znamená všechno dohromady. Možná nic. Možná jen něco z toho. A nebo možná... Možná to znamená něco úplně jiného.
 


Child of Boredom

31. července 2012 v 20:52 | Lobelie |  The Reaper
Už je to tak. Lobelka je doma a hrozně se nudí. Příšerně. Děsivě. A když se Lobelka takhle nudí, tak to vždycky špatně dopadá. Pro okolí v okruhu cca čtyř set kilometrů minimálně.
Důvody, proč se Lobelka nudí, jsou následující. Všichni její kamarádi a jiné spřízněné osoby:
a) si hrají na regály
b) tráví čas se svou drahou polovičkou
c) obojí
d) jsou dál, než se může slušnému netunelujícímu občanovi vyplatit
Smutné, viďte? Ale jistě, je to MOC smutné. Shrňme si po starém zvyku alespoň události posledních... ehm, měsíců nejspíš.
a) Basin byl prdel. Doslova. Enough said, vážně nechtějte vědět podrobnosti, tohle těžko vysvětlovat.
b) Mám dvě práce co do vorání s textem, což já moc ráda, ale hotovost je nejistá jak co do výše, tak do termínu. Mmh.
c) Obdržela jsem básničku. Osobní, o mně. Milé.
d) Údajně diskriminuju osoby bez chromozomu Y.
e) Na bowlingu roste šeřík.
f) Nevim, proč mám potřebu to sdělit světu.
g) V bedně běželo cosi s názvem My dva a křen. Robíku, třes se.
h) Moje ruce voněj po kafi.
i) Kocour vypadá nemocněji a oškubaněji než jindy.
j) To ch jsem vynechala záměrně.
k) Pořád tu bouří.
l) Jedno tornádo stačilo.
m) Jo, na chatu nám vlivem tornáda popadala půlka lesa. To jsem vám neřikala, že?
n) Mám šatičky na onen kryptofašistický buržoazní škvár, co začíná na podzim.
o) Musim zjistit, jestli to, co roste na belvederu, jsou skutečně třešně.
p) Jestli to jsou jabloně, budu to považovat za osobní zradu.
q) Kvíí.

Mohla bych vám taky vykládat, jak se od zimy (nebo vlastně od minulého jara) změnil interiér kina, ale nebudu, protože vím, že jsem jediná, pro koho to má význam. Mohla bych vám vykládat, že U Jelena mají pekelně dobrou zmrzlinu. Mohla bych vám vykládat, že jsem dopsala text. Mohla bych vám vykládat, že One More Revival je nejgeniálnější rocková písnička 21. století. Mohla bych vám vykládat, že lavička před sokolovnou je životní mezník. Mohla bych vám vykládat, že ta můra, co lítala na věnečku, tam možná pořád je. Ale nebudu, prostě jen proto, že se mi nechce.
Chtěla bych věneček. S polevou. Nebo bez. V zimě. V sokolovně. Večer. Angels.
Chtěla bych modrý oči. Ne svoje. Behind Blue Eyes.
Chtěla bych už na Brutal. (Snad.)
Chtěla bych už do Helsinek. (Snad určitě.)
Chtěla bych třešeň. Červenou. Před gymplem. Na belvederu.
Chtěla bych kouzelný tlačítko. Make everything alright, NOW.
Chtěla bych Gothica. Abstinenční příznaky, kvíí.
Chtěla bych vrátit čas.
Chtěla bych, aby na chatu nespadl les.
Chtěla bych, aby bylo všechno v pohodě.
Chtěla bych obsah svýho náramku. Tady a teď.

Vim, že mi nerozumíte. Ale jedno je jistý.
Všichni, všichni, VŠICHNI milujeme guláš. Howgh.

(P.S. Na YT není studiovka One More Revival. Zas je to na mě. Ooqufbúqerfqerwrcwerc.)

Krabice deště

9. května 2012 v 19:34 | Lobelie |  The Reaper
"To je prokletí lidské rasy. Společenskost. Kristus měl říct "Jo, vpravdě, kdykoliv se shromáždí dva nebo tři z vás, dostane někdo další do huby." Mám ti říct, co nás o lidské rase učí sociologie? Podám ti to zaobaleně. Ukaž mi samotného muže nebo ženu a já ti ukážu svatého. Dej mi dva a oni se do sebe zamilují. Dej mi tři a oni vynaleznou tu úžasnou věc, které říkáme "společnost". Dej mi čtyři a oni postaví pyramidu. Dej mi jich pět a oni z jednoho udělají vyvržence. Dej mi jich šest a oni vynaleznou předsudky. A když jich bude sedm, vynaleznou válku. Možná byl člověk stvořen k obrazu Božímu, ale lidská společnost byla stvořena k přesně opačnému obrazu a ten se pořád snaží prosadit."
(Stephen King - Svědectví)

Jo, pořád žiju. I když trochu v mlhách.
Melancholie.
Minulé pondělí byl koncert Nightwish. Plus Battle Beast a Eklipse, jak asi víte, či minimálně někteří z vás. A věřte nebo ne... Tentokrát nelituju toho, že jsem tam nebyla dřív, nebo že jsem tam nezůstala a tudíž jsem členy opět nepotkala (jestli jste kdy potkali kohokoli, kdo má na tohle větší smůlu než já, ráda se seznámim). Tentokrát mě mrzí, že to bylo v pondělí, čili v dobu čarodějek, čili jednoho z hlavních a stěžejních slezů v našem malém zaostalém kráteru. A věřte nebo ne, že častěji (mnohonásobně) nevzpomínám na pondělí, ale na úterý poté. Vsadím botu (tu druhou, o první už jsem se vsadila), že tohle datum, stejně jako pár dalších, nezapomenu. A to se vlastně nestalo nic.
To samozřejmě nic nemění na tom, že NW jsou perfektní a že koncert byl taktéž perfektní. Jen... Nevím. Stěžejní slovo poslední doby. Nevím.
Chybí mi blízkost lidí, na nichž mi záleží, ale když jsem s nimi, přepadá mě osamělost, protože naprostá většina z nich žije můj sen, a já nechápu, proč ho nemůžu žít taky. Chybí mi pocit porozumění, ať už v jakémkoli směru. Připadá mi, že lidi, kterým bych chtěla rozumět nejvíc, nechápu... a že oni nejspíš nechápou mě.
Přestala jsem se svěřovat. Protože to, co trápí mě, beztak nikdo slyšet nechce.
Nevím, vážně nevím... Proč se snažit mluvit k člověku, co je stejně duchem někde jinde. Proč se snažit si vykládat gesta, která by za jiných okolností vyzněla naprosto jednoznačně, když onomu člověku nerozumíte. Nebo možná nechcete rozumět, protože máte strach z toho, co byste mohli pochopit.
Vím jenom několik věcí. Pokud to bude pokračovat i nadále tímhle stylem (=bez jediné změny), tak to jednou neskončí dobře, to je holej fakt.
Připadám si jako náhradní klíč. Dlouho ani nevíte, že ho máte - dokud neztratíte ten původní. Pak se vám náhradní klíč hodí.
Mám strach. Strach z toho, že všechno skončí tak jako moje noční můry. Strach z toho, že navždycky zůstanu náhradním klíčem. Strach z dalším omluv, prázdných slov, co nikam nevedou, ničemu nepomůžou a bůhví, jestli jsou vůbec myšlena vážně. Strach z toho, co přijde pak.
A ze všeho nejvíc mi chybí schopnost prožívat. Protože když necítíte nic, tak už vám nikdo neublíží; jenže svět je potom jako jedna šedivá maska.
Svět není ze zásady složitý místo, způsobujou to lidi.
Nechci omluvy, chci činy. Činy, po nichž nebude následovat vlna omluv a odříkání a budu vědět, že měly svůj důvod. Úplně prostinkej důvod, kterej většina lidí chápe.
Protože jinak jsou to všechno jenom slova.


Chtěla bych bejt aspoň jednou dlouhodobě šťastná, tak, aby mi to nic nezkazilo, abych se nemusela neustále bát, co se posere za hodinu, zítra nebo příští týden. Chci toho tak moc?
A mám jenom jedno přání. Jedno jediný.

(P.S. Dobrá, já vim, už končim. Příště opět začneme nějakej metal... Měla jsem teda v plánu DragonForce, tak mě prosím nekamenujte.
...do háje, taky se hoši mohli jmenovat jinak.)

Syndrom blbého ptaní

14. dubna 2012 v 13:17 | Lobelie |  Other shits
O této chorobě jsem se rozhodla napsat menší report, neboť se mi zdá, že jí trpí většina mého okolí.
Syndrom blbého ptaní, zkráceně tedy SBP (na tuhle zkratku mi strejda Google vyhodil mimo jiné State Bank of Patiala, ale co - v bance taky mívají sklony se blbě ptát) je zhoubná nemoc šířící se vzduchem a drby. Osoba nakažená touto nemocí bude mít více či méně, podle povahy a stadia, sklony se vás neustále na něco vyptávat, pokud možno opakovaně a ve chvílích, kdy byste si při možnosti volby mezi odpovědí a odstřelením sebe sama dvojhlavňovou brokovnicí bez váhání vybrali brokovnici. SBP se zpravidla dělí na více částí, dnes si promluvíme o nejčastějších dvou - a začneme pochopitelně tou první.
Tyto osoby nedokážou pochopit, že pokud na triviální otázky o tom, co se děje, odpovídáte zásadně "nic", tak možná jen nemáte-náladu-se-o-tom-bavit. Neopovažujte se jim to říkat na rovinu, pacienti totiž poté nejčastěji usoudí, že vám nejlépe pomůžou tím, že se budou vyptávat ještě častěji. Pokud řeknete, že jim jednoduše nechcete říkat, nastane peklo. Pacient se zpravidla urazí, případně ztropí hysterický záchvat. Velmi vzácně se může stát, že to protějšek přijme v klidu, ovšem počet těchto jedinců je kriticky ohrožen. Další možností je, že pacient vytvoří vlastní závěr o tom, co se vám vlastně stalo (většinou se to rovná významnosti toho, že polovinu vašeho domu sežrala Godzilla) a poběží s tím nakazit někoho dalšího. Ve svém úsilí dostat z vás i to poslední písmenko nikdy neustanou. Nejlepší prevencí je proto tvářit se mile, usmívat se a tvrdit, že je všechno v pořádku.
Druhá možnost nákazy je srovnatelně otravná jako ta první. Nakaženými se většinou stávají osoby, co by pro vás nehnuly prstem, ani kdybyste viseli na okraji srázu a pod vámi se hemžilo hejno masožravých slepic. SBP se většinou nakazí ve chvíli, kdy něco nutně potřebují - náhle se stáváte jejich nejlepším přítelem. Poprvé jim ochotně odpovíte, vysvětlíte; podruhé už trochu méně ochotně a tak to pokračuje dál a dál, až se dostanete do bodu, kdy byste onu zmiňovanou dvojhlavňovou kulovnici nejraději použili, nicméně ne na sebe. Houževnatost těchto tvorů je neuvěřitelná - jejich vytrvalost a schopnost ptát se neustále na to samé nemá jinde ve světě obdoby (s výjimkou prvního případu SBP). Jedinou účinnou obranou zřejmě zůstává možnost je stručně a jasně odpálkovat.

A teď trochu jinak.
K prvnímu případu: neplést se zájmem. Nemám problém s tím, když se někdo zeptá, případně vyjádří účast, ale když se mě někdo vyptává opakovaně i přes moji výslovnou nechuť, je to k zbláznění. Když o tom či onom problému nechci mluvit, možná je to proto, že už nemám co říct, nebo možná proto, že netoužím po neustálem omílání toho samého, když vím, že mi stejně nepomůžete.
A k tomu druhému: ráda pomůžu svému okolí, když je to potřeba, ale nemám důvod pomáhat lidem, kteří mě v normální situaci naprosto ignorují a přijdou jen v případě, že něco potřebují oni sami.
Toť vše.

P.S. Pak ještě máme Syndrom blbého psaní, ale o tom až jindy. Ten tady můžete pozorovat všude.

Průvodce pro létající ryby

6. dubna 2012 v 13:47 | Lobelie |  The Reaper
Hey doctor, take a hammer to my broken heart
I will show you why I've got trouble on my mind

Jste tu někdo létající ryba? Pochybuji, takže název vynecháme. Jak už asi víte, název v mojí nejosobnější rubrice v mém osobním hnojníku málokdy souvisí s článkem.
Shrňme si životně důležité poznatky posledních dní. Zjistila jsem, že:
a) mé umělecké ambice se nesetkávají s pochopením, a to dokonce ani zde, v mém vlastním hnojníku
b) předabovat hlas Thomase Janea (nebo jak se to ksakru píše) je jedno z největších zvěrstev, jakých se můžete v životě dopustit
c) celé dny přemýšlím nad scénáři, jak být na někoho neuvěřitelně zlá
d) k praktickému splnění se zatím nenaskytla možnost
e) JSEM tudíž neuvěřitelně zlá na všechny ty chudáky okolo
f) kokos v čokoládě není zlá věc
g) The Answer možná nejsou odpověď na všechno, ale mají k tomu zatraceně blízko
h) mám dva nádherné návrhy na tetování, ale minimálně u jednoho se pořád nemůžu rozhodnout, kam přijde
ch) na Shining koukám po etapách. To by se asi nemělo, že.
i) pořád ještě nemám lístek na Bažinu
j) jo a když už jsme u toho, nemám ráda Plzeň.
Nemějte mi to za zlé, pokud odtamtud jste, moje důvody jsou zcela iracionální a možná brzy odezní. Možná taky ne, ale to už je záležitostí humanitně založených filozofů dohadujících se o nesmrtelnosti švába, tudíž je to pouze mojí záležitostí.
Jen je mi záhadou, proč to město neustále někde vidím, slyším, cítím a když už ne ani jedno z toho, tak se vždycky najde dobrodinec, co někde v blízkém okolí sedí nad půllitrem Pilsner Urquell! KRISTOVY BANÁNY!!
Tak, hned je to lepší.
A víte co? Fakt bych se ráda stala létající rybou. Pro ty aspoň existuje průvodce.
Polibte mi drdol.

Evil slips through...

2. dubna 2012 v 19:36 | Lobelie |  Just a moment
(Opět se vracím k jednovětným článkům, hehe. Mimochodem, všimli jste si na tomto textu něčeho zvláštního?)

Dneska jsem potkala chlapa, který vypadal jako Rick McCarthy. A víte vy co? Měl na krku červenej flek!

Kristovy banány, mně asi vážně hráblo.

Dreamcatcher - pojmy, dojmy, průjmy

1. dubna 2012 v 14:34 | Lobelie |  Other shits
"Pojď se mnou, Owene. Ukážu ti věci, které bys radši nikdy neviděl." - Abraham Kurtz

Upozorňuji vás, že tohle není recenze. Bude se jednat především o ty dojmy, jak už to u mě bývá, nicméně k pojmům se taky dostaneme (neboť nadevšechno miluji citace, zejména knižní) a věřte, že o průjmech se v speciálně tomto případě bude taky mluvit dost. Nejspíš se nevyhnu spoilerům, i když se budu snažit krotit.

Czech Garden Terror

20. března 2012 v 16:31 | Lobelie |  The Reaper
VAROVÁNÍ: Článek obsahuje drastické momenty, strašlivé skutečné události, orgány, krev, mrtvoly a vraždu. Takže by ho vlastně nikdo neměl číst.

Další články


Kam dál