na Blog.cz

Ha, jsem tu! Zatim, snad. A doufám, že do toho odpornýho špitálu už mě nepoženou... I když od říkanýho chleba největší krajíc, tak radši mlčim. (Ono kdyby někdo trochu něco dělal, tak to mohlo bejt zkrámovaný za tejden a ne za půl roku, že... Ale nechme být.)

Tady se mohla nacházet spousta songů, protože (i podle lastka) minulej rok touhle dobou jsem měla co do objevování novejch věcí neuvěřitelně produktivní náladu. Ale tahle písnička, o který bude řeč, byla asi nejzásadnější. Jedná se o song Frozen Angel od skupiny Norther.

Původně jsem toho sem chtěla napsat mnohem víc, ale začínám se bát, že to nedopadne. Důvod je prostý - najděte si článek Day 02 a přečtěte si poslední tři řádky. Proto si občas řikám, jestli má blogování nějakej smysl - spousta věcí je tak nestálá a většinou si článek od článku těžce protiřečim.

Ale teď už k Frozen Angel. O filmu V2: Jäätynyt Enkeli, kam byla využita, už jsem sem taky plevelila (konkrétně tady), takže ten necháme stranou.

Tenhle song je od Norther nejspíš nejslavnější - taky aby ne. Jednoduše sofistikované intro, silná sloka a chytlavý refrén s čistým zpěvem. Paráda. Na podobném principu funguje i novější Some Day, ale... tuhle mám stejně radši.

Možná proto, že je pro mě (a nejenom pro mě) něco jako symbol Norther - proto mě tak mrzelo, když ji nedávno obměněná northerovská sebranka tak, s prominutím, vykurvila. Tohle už prostě nejde vylepšit, ať se pánové snaží sebevíc.

A osobní zážitky? Zas tak nic moc. Možná doba, kdy jsem poprvý viděla výše zmiňovaný film. A pak obecně - dává vzpomenout na dobu, kdy byl ještě Petri součástí kapely... a Kride měl ještě vlasy.

Co k ní napsat... Je to v zásadě lovesong. Co ode mě taky čekat, že jo... Obzvlášť teď. Ale jakej ^^ I když lovesong asi není úplně správný označení - spíš post-lovesong. Stačí si přečíst text.

Teď už to tak jako tak jenom okecávám omáčkama okolo... Jsem teď mimo z několika důvodů. Respektive ze dvou. Ale nevadí.

Tohle bylo zakončení hlubokomyslnýho hudebního řetězáku. Zbývá jediná otázka... S čim budu spamovat teď?

Možná vás někoho překvapuje, proč tu jsou dvě videa. Z roku 2008 totiž existujou dvě verze týhle písničky (ty novější zmršeniny nepočítám). Ta první je vyloženě filmová - je trochu oškubaná o pár kytarovejch vstupů a o zdvojenej vokál v refrénu, což je škoda. Proto mám radši tu druhou.

Tak... Dlouho jsem nepsala. A dlouho nejspíš psát nebudu. Ne že bych neměla čas, i když s tim je to taky trochu na štíru... Stačí vám vědět, že jsem na tom špatně. Hodně špatně. Sesypalo se všechno, co se najednou sesypat mohlo a já už to prostě nezvládám, proč si to nepřiznat. Připadá mi to jak ve špatným filmu, nebo možná jako na zaseknutý pásce, kde se pořád dokola opakuje to samý... a přitom mě to pokaždý zničí stejně. Už nevim, co dělat, nevim, jak dlouho to ještě vydržim. Ale moc dlouho už to nebude...

Někdo už mě probuďte. Vždyť takhle se sakra nedá žít...

Původně jsem chtěla dát Vihaan Humppa od Eläkeläiset, ale nakonec jsem to na poslední chvíli změnila z jednoho prostého důvodu - přece jenom je to cover, ač na hlavu a slušně brutální. (A jo, je to cover Hate Me!. A to jsem vás původně chtěla nechat hádat... Achjo, co to se mnou je. Pro více informací si dejte vyhledat buď nejdřív tuhle šílenost a pak "Alexi Laiho and police". A máte to deluxe.)

Nakonec jsem se zasekla na punkrockové bandě finských vidláků s názvem Kylähullut se stejnojmennou hitovkou. A tak daleko od Eläkeläiset vlastně nejsme, neboť páně Laiho se tady ometá taky. Většinou jako hlavní kytarová síla, v tomhle songu dokonce i jako pomocná zpěvná síla - společně s hlavním vidlákem jménem Vesku Jokinen a svojí exmanželkou Kimberly. (Jak to ta ženská dělá, to je mi záhadou. A já bláhová si myslela, že zpívá jenom v angličtině.)

Píseň je velice... autobiografická :D Co se textu týče, doslovnej překlad mi neni znám, ovšem myslim, že to, o čem se tam zpívá, mám velice jasnou představu :D Mimo jiné jsem v songu (hned na první poslech, koukejte mě pochválit) napočítala jedenáct jmen oněch ubohých osob, jejichž osudy si nemilosrdná parta vesnických blbů vzala za své (něco mi to trochu připomíná, ale... nechme být). Včetně Lemmyho. Chudák. Zajímalo by mě, jestli o tom ví :D

A u všech vim, o koho se jedná. Teda, s výjimkou Leily, tam si skutečně nějak nevim rady.

Skutečně se vyplatí dobře poslouchat, číst si k tomu text hned napoprvé není ono. Když došlo na část s Roopem, málem jsem spadla ze židle :D

A ještě poznámečka... Co se Kim týče, rozhodně je jediná zpěvačka, to znám, která zpívá takovýhle věci. O sobě.

...bůhví, co je na tom pravdy, že... :D

A mimochodem, ten obal je MOC. Těžce moc.

Tady by se jich našla spousta, ale tenhle je nejtrefnější. Mimochodem, je několik důvodů, proč mi ty články tak trvaj. Za á: mám spoustu výmluv, který na vás můžu vybalit včetně toho, že občas mi to nemyslí, nechce se mi či jednoduše nevim, co psát. Za bé: vždycky si najdu něco jinýho, co se dá dělat a ne vždycky se mi chce lízt na blog. Za cé: mám teď momentálně jistý nepatrný, zanedbatelný, maličkatý problém, se kterým si vůbec nemusíte lámat hlavu, neb já to udělám za vás. A za dé: píšu se dvěma prstama omotanejma náplastí, s čimž se teda píše sakra blbě. A s výše zmiňovaným problémem to nesouvisí.

Ale to je jedno. Výběr písničky na pohřeb byl rozhodně jednodušší než výběr písničky na svatbu, už jenom proto, že ten pohřeb nejspíš přijde dřív :P Nakonec jsem vyhrabala song Brief Is The Light od Sentenced. Aby bylo jasno, gothic nemusim (víc než nemusim) a od Sentenced jako takovejch znám vlastně zhruba jedno album a pár věcí kolem jako bonus, ale tohle je moje nejoblíbenější. Lidi jsou totiž neobyčejně křehký stvoření, ale protože si většina nevidí dál než na špičku nosu, tak jim tenhle fakt nějak uniká. Nedochází jim, že tu nebudou věčně a že stačí jenom něco na způsob "Pozor autobus! Jakej autobus? BUM!", když budu citovat klasika.

Je to tak. Jeden den tu jste a druhej zase nejste. A Smrtka s Vencou se smějou a odškrtávaj si v diáři dalšího chudáka, co zaklepal bačkorama.

Jeden moc chytrej člověk jednou prohlásil, že lidi, co se dostanou blízko smrti, maj sklony dělat si z ní prdel. A víte co? Něco na tom je.

Jenže ono nás to přejde. Ona se totiž vždycky směje naposled.

Tenhle článek je ironie sám o sobě, už jenom proto, že já se nejspíš (což znamená na nějakejch 99%) nikdy vdávat nebudu, ale nechme to plavat. Proto taky nejspíš bude kratší, protože skutečně netušim, co k tomuhle psát. Vybrala jsem song od Cain's Offering - More Than Friends. Ano, admirál Vysočina a captain Obvious útočí.

Mám ji ráda, protože ač si na power zas tak obecně moc nepotrpim, tak cainy jakože můžu. Jakože hodně můžu. A ne jakože, prostě je můžu.

Album, ze kterýho More Than Friends pochází (a sice Gather The Faithful - smutné, když jiný nemaj), jsem objevila asi před rokem, tzn. rok po vydání. Prásklo mě do uší a nepustilo. Prakticky nemá slabší bod a pro mě je to ukázka, že power metal možná není tak zoufale chcíplá záležitost, jak se na první pohled zdálo.

Aby se to hodilo k článku, možná jsem mohla vybrat spíš Forever od Stratovarius, ale to bych kradla nápady. A jinak? Nic mě nenapadá. Jak už jsem řekla, tenhle článek je totiž vlastně holá fikce.

A nebo víte co? Najděte mi manžela a všichni budem šťastný až do smrti.

...no, možná jsem měla dát spíš Warmness On The Soul. Nebo něco jinýho. A tak, no.

Možná jste si všimli, že jsem v minulém nadpise měla chybu, neb jsem hloupé zvíře a neumím psát.

Tady jsem nemusela dlouho váhat. Video dne s názvem She Is Beautiful pochází od maníka jménem Andrew W.K., což je Amík, zpěvák, skladatel, hudebník, multiinstrumentalista, pár dalších nesouvisejících povolání a hlavně totální cvok. T-O-T-Á-L-N-Í. U něj se nedivíte tomu, že jde fotit obal na cédo a pro větší efekt se praští cihlou do nosu. Nedivíte se, že natočí klip o nejkrásnější holce svého života, přičemž v klipu se žádná taková osoba nevyskytuje, ba co víc, nevyskytuje se tam vlastně nikdo další kromě kouzelně umatlaného Andrewa a jeho podobně umatlaného hudebního náčiní. Mimochodem, od doby, co jsem ten klip viděla, mám sklony podezírat banánový koktejl z různých nepěkných věcí.

Je to magor, ale jeho písničky mi vždycky zvednou náladu a speciálně tahle. Ono už jenom pohled na něj je poměrně komická záležitost. Toho chlapa byste nechtěli mít za souseda.

I když... Aspoň by byla sranda ;-)

Do třetího vědeckého výzkumu jsem se rozhodla tak trochu zahrnout, jelikož mi tahle problematika vždycky vrtala hlavou.

Základním kamenem výzkumu budiž to, že nemám ráda Manowar (tady můžete otočit, pokud si myslíte, že článek není váš šálek jedu). Otázkou je: proč tomu tak je? Shrňme si fakta.

1) Manowar jsou svým, řekněme... poněkud podivným chováním relativně známí.

2) Nosí kožené slipy.

3) Samozřejmě nejsou jediná kapela. Názory ve škatuli "banda nafoukanejch pozérů, co hraje pro prachy" (citace, jen aby bylo jasno) vidim všude možně: CoB (tam hlavně), Nightwish, In Flames... S žádnou z nich ovšem problém nemám.

Uvažme možnost, že diskutující na fórech mají ve všech případech pravdu a minimálně tři zmiňované kapely hrají jen pro finanční zisk. Proč mi nevadí, respektive je mám ráda?

Mohlo by jít o přehnanou epičnost skladeb. Ovšem to bych v tom případě musela chovat stejnou averzi i ke kapelám typu Hammerfall nebo Rhapsody, tudíž se tento závěr zamítá.

Když totiž vypustíme řešení znějící "jinej styl" (které by tady zjevně tak úplně nesedělo, nakonec zkuste si co do stylu porovnat CoB a NW, že...), mám tady jen jediné prosté řešení.

Závěr: Zjevně mám osobní problém s koženými slipy.

Organizační: vim, že nestíhám. Bohužel, dopisovat za dva měsíce neni nijak velká sranda a taky si pomalu musim zase zvyknout na to, že po mně 24 hodin denně někdo něco chce.

Sem by připadalo hodně kandidátů, ale byla jsem omezena výběrem kapel. Tuhle věc mi poradila kawkaz a nakonec si myslim, že to byla dobrá volba.

Sama o sobě je dost smutná a courací, takže důvod je jasnej, když se člověku nechce přemejšlet nad významem. Ten se dá vykládat různě.

Když vezmeme ve spojitosti s názvem. Mně se většinou, když tuhle věc slyšim, vybaví problém tetování. Člověk by si pomyslel, že když už žijem v "civilizovaným" státě, tak by většina předsudků mohla opadat. Ale ono ne. Jasně, záleží taky na povaze samotnýho tetování - když si někdo nechá na ksicht (nebo kamkoli jinam) vytetovat hákovej kříž, tak to o něm něco vypovídá a takovýho typa jedině nakopat okovanejma botama tam, kam slunce nesvítí, že si tejden nesedne. Ovšem přijde mi jako pitomost odsuzovat člověka jenom proto, že se mu to líbí.

Nedávno běhal po internetu dosti zprofanovanej článek jedné madam, která si zřejmě myslí, že spolkla veškerou světovou moudrost a napsala článek, který víceméně sděloval, že pokud máte tetování, tak jste zřejmě buď kurva (teď v obecnym významu - víte, že tu určitou osobu, na kterou se to většinou vztahuje, mám moc ráda a nemyslim to tak), zločinec, námořník, nebo alespoň silně duševně nevyrovnaná osoba.

S trochou selskýho rozumu každýmu dojde, že když je někdo magor, tak je úplně jedno, jestli má kérku, inverzní vlasy nebo osum očí, ani jedna z těch věcí duševní stav sama o sobě nijak neovlivňuje. Jenže to některejm lidem zřejmě nikdy nevysvětlíte.

Eh, pardon. Klasicky jsem se rozkecala o něčem úplně jinym, než jsem původně chtěla.

Tak tohle byla jednoduchá otázka. Ještě připadala v úvahu jedna věc, ovšem vzhledem k tomu, že ta kapela se tu v budoucnu objeví, tak zbyla jenom jediná, a sice ventilovací vyřvávačka Fearless od švédský bandy Hypocrisy. Jo, to je ta, kde hraje Peter Tägtgren a nejsou to Pain. Neni to tak dávno, co jsem je viděla živě, ovšem skrz (k)anální kvalitu zvuku jsem ani nepoznala, když hráli Erasera - a to je myslim dost extrémní.

Je to perfektní song na doby, kdy je všechno na levačku. Znáte to; celej svět vás sere, nikdo vám nerozumí, nikdo nechápe, všechno se sype najednou, žádná naděje na změnu k lepšímu... Ještě lepší je to v případě, že vás sere konkrétní osoba. Takhle se dá vyřvat s grácií.

Žádný konkrétní vzpomínky na ni vlastně nemám, s výjimkou výše zmiňovanejch situací (ano, těch bejvá hodně. Možná by jich ubylo, kdybych se tak nevyžívala v sebelítosti - ale když si tak vezmu, jakej dokážu bejt smolař, tak možná taky ne). Teda, kromě jedný - když jsem si ji poprvý hodila do iPodu (mazlivě zvaného iPetri, ale to jakožto mentálně příčetné osoby nemusíte brát v potaz) a zapomněla jsem srovnat hlasitosti. Čímž jsem docílila toho, že s nástupem Fearless mi moje ušní bubínky téměř zamávaly bílou vlajkou, sobě jsem přivodila smrtelný šok a zbytek autobusu se ohlédl za jakýmsi vzdáleným šumem, ač to z mejch sluchátek za normálních okolností slyšet neni (vyzkoušeno na bratrovi). To se mi pak stalo ještě jednou, konkrétně u singlový verze Children Of Bodom. V takových příležitostech skutečně lituju, že nemůžu do sedadla, zdi, zad spolusedícího či podobného materiálu vyškrábat něco na způsob "Bože, jsem to ale osel."

Zjevně jste si všimli (a nebo taky ne), že mívám trochu problém stíhat onen dnovej řetězák. Což je zajisté podivné, když jsem teď skoro pořád doma - zde jsem vám úhledně sepsala důvody, proč tomu tak je:

A ten design mi koukejte pochválit, jasnačka? Vim, že neni nic extra, různě to na sebe nesedí a jánevimcovšechno (navíc mi blog.cz chytře zatrhnul moje krásný okraje stránky, se kterejma jsem se tak patlala...), ale byl dělanej celkem narychlo - ne snad proto, že bych neměla čas, spíš proto, že jednoduše nemám nervy se hádat s Photoshopem. Příště budou Sinergy. Nejspíš.

Jo a mimochodem, dneska jsem zjistila úžasnou, ÚŽASNOU, NEJÚŽASNĚJŠÍ ZPRÁVU! Muhahá, to se zase budu chovat jako idiot! Pokud nevíte, o co jde, tak určitě aspoň víte, čeho se to týká. A víte vy co? JÁ SE TAM TĚŠÍÍÍÍM!!

(Dobrá, možná nepochopili. Nevadí, vysvětlim to jindy - až opadne prvotní šok a touha zlíbat celej svět.)