na Blog.cz

Jo, pořád žiju. I když trochu v mlhách.

Melancholie.

Minulé pondělí byl koncert Nightwish. Plus Battle Beast a Eklipse, jak asi víte, či minimálně někteří z vás. A věřte nebo ne... Tentokrát nelituju toho, že jsem tam nebyla dřív, nebo že jsem tam nezůstala a tudíž jsem členy opět nepotkala (jestli jste kdy potkali kohokoli, kdo má na tohle větší smůlu než já, ráda se seznámim). Tentokrát mě mrzí, že to bylo v pondělí, čili v dobu čarodějek, čili jednoho z hlavních a stěžejních slezů v našem malém zaostalém kráteru. A věřte nebo ne, že častěji (mnohonásobně) nevzpomínám na pondělí, ale na úterý poté. Vsadím botu (tu druhou, o první už jsem se vsadila), že tohle datum, stejně jako pár dalších, nezapomenu. A to se vlastně nestalo nic.

To samozřejmě nic nemění na tom, že NW jsou perfektní a že koncert byl taktéž perfektní. Jen... Nevím. Stěžejní slovo poslední doby. Nevím.

Chybí mi blízkost lidí, na nichž mi záleží, ale když jsem s nimi, přepadá mě osamělost, protože naprostá většina z nich žije můj sen, a já nechápu, proč ho nemůžu žít taky. Chybí mi pocit porozumění, ať už v jakémkoli směru. Připadá mi, že lidi, kterým bych chtěla rozumět nejvíc, nechápu... a že oni nejspíš nechápou mě.

Přestala jsem se svěřovat. Protože to, co trápí mě, beztak nikdo slyšet nechce.

Nevím, vážně nevím... Proč se snažit mluvit k člověku, co je stejně duchem někde jinde. Proč se snažit si vykládat gesta, která by za jiných okolností vyzněla naprosto jednoznačně, když onomu člověku nerozumíte. Nebo možná nechcete rozumět, protože máte strach z toho, co byste mohli pochopit.

Vím jenom několik věcí. Pokud to bude pokračovat i nadále tímhle stylem (=bez jediné změny), tak to jednou neskončí dobře, to je holej fakt.

Připadám si jako náhradní klíč. Dlouho ani nevíte, že ho máte - dokud neztratíte ten původní. Pak se vám náhradní klíč hodí.

Mám strach. Strach z toho, že všechno skončí tak jako moje noční můry. Strach z toho, že navždycky zůstanu náhradním klíčem. Strach z dalším omluv, prázdných slov, co nikam nevedou, ničemu nepomůžou a bůhví, jestli jsou vůbec myšlena vážně. Strach z toho, co přijde pak.

A ze všeho nejvíc mi chybí schopnost prožívat. Protože když necítíte nic, tak už vám nikdo neublíží; jenže svět je potom jako jedna šedivá maska.

Svět není ze zásady složitý místo, způsobujou to lidi.

Nechci omluvy, chci činy. Činy, po nichž nebude následovat vlna omluv a odříkání a budu vědět, že měly svůj důvod. Úplně prostinkej důvod, kterej většina lidí chápe.

Protože jinak jsou to všechno jenom slova.

Chtěla bych bejt aspoň jednou dlouhodobě šťastná, tak, aby mi to nic nezkazilo, abych se nemusela neustále bát, co se posere za hodinu, zítra nebo příští týden. Chci toho tak moc?

A mám jenom jedno přání. Jedno jediný.

(P.S. Dobrá, já vim, už končim. Příště opět začneme nějakej metal... Měla jsem teda v plánu DragonForce, tak mě prosím nekamenujte.

...do háje, taky se hoši mohli jmenovat jinak.)

O této chorobě jsem se rozhodla napsat menší report, neboť se mi zdá, že jí trpí většina mého okolí.

Syndrom blbého ptaní, zkráceně tedy SBP (na tuhle zkratku mi strejda Google vyhodil mimo jiné State Bank of Patiala, ale co - v bance taky mívají sklony se blbě ptát) je zhoubná nemoc šířící se vzduchem a drby. Osoba nakažená touto nemocí bude mít více či méně, podle povahy a stadia, sklony se vás neustále na něco vyptávat, pokud možno opakovaně a ve chvílích, kdy byste si při možnosti volby mezi odpovědí a odstřelením sebe sama dvojhlavňovou kulovnicí bez váhání vybrali kulovnici. SBP se zpravidla dělí na více částí, dnes si promluvíme o nejčastějších dvou - a začneme pochopitelně tou první.

Tyto osoby nedokážou pochopit, že pokud na triviální otázky o tom, co se děje, odpovídáte zásadně "nic", tak možná jen nemáte-náladu-se-o-tom-bavit. Neopovažujte se jim to říkat na rovinu, pacienti totiž poté nejčastěji usoudí, že vám nejlépe pomůžou tím, že se budou vyptávat ještě častěji. Pokud řeknete, že jim jednoduše nechcete říkat, nastane peklo. Pacient se zpravidla urazí, případně ztropí hysterický záchvat. Velmi vzácně se může stát, že to protějšek přijme v klidu, ovšem počet těchto jedinců je kriticky ohrožen. Další možností je, že pacient vytvoří vlastní závěr o tom, co se vám vlastně stalo (většinou se to rovná významnosti toho, že polovinu vašeho domu sežrala Godzilla) a poběží s tím nakazit někoho dalšího. Ve svém úsilí dostat z vás i to poslední písmenko nikdy neustanou. Nejlepší prevencí je proto tvářit se mile, usmívat se a tvrdit, že je všechno v pořádku.

Druhá možnost nákazy je srovnatelně otravná jako ta první. Nakaženými se většinou stávají osoby, co by pro vás nehnuly prstem, ani kdybyste viseli na okraji srázu a pod vámi se hemžilo hejno masožravých slepic. SBP se většinou nakazí ve chvíli, kdy něco nutně potřebují - náhle se stáváte jejich nejlepším přítelem. Poprvé jim ochotně odpovíte, vysvětlíte; podruhé už trochu méně ochotně a tak to pokračuje dál a dál, až se dostanete do bodu, kdy byste onu zmiňovanou dvojhlavňovou kulovnici nejraději použili, nicméně ne na sebe. Houževnatost těchto tvorů je neuvěřitelná - jejich vytrvalost a schopnost ptát se neustále na to samé nemá jinde ve světě obdoby (s výjimkou prvního případu SBP). Jedinou účinnou obranou zřejmě zůstává možnost je stručně a jasně odpálkovat.

A teď trochu jinak.

K prvnímu případu: neplést se zájmem. Nemám problém s tím, když se někdo zeptá, případně vyjádří účast, ale když se mě někdo vyptává opakovaně i přes moji výslovnou nechuť, je to k zbláznění. Když o tom či onom problému nechci mluvit, možná je to proto, že už nemám co říct, nebo možná proto, že netoužím po neustálem omílání toho samého, když vím, že mi stejně nepomůžete.

A k tomu druhému: ráda pomůžu svému okolí, když je to potřeba, ale nemám důvod pomáhat lidem, kteří mě v normální situaci naprosto ignorují a přijdou jen v případě, že něco potřebují oni sami.

Toť vše.

P.S. Pak ještě máme Syndrom blbého psaní, ale o tom až jindy. Ten tady můžete pozorovat všude.

I will show you why I've got trouble on my mind

Jste tu někdo létající ryba? Pochybuji, takže název vynecháme. Jak už asi víte, název v mojí nejosobnější rubrice v mém osobním hnojníku málokdy souvisí s článkem.

Shrňme si životně důležité poznatky posledních dní. Zjistila jsem, že:

a) mé umělecké ambice se nesetkávají s pochopením, a to dokonce ani zde, v mém vlastním hnojníku

b) předabovat hlas Thomase Janea (nebo jak se to ksakru píše) je jedno z největších zvěrstev, jakých se můžete v životě dopustit

c) celé dny přemýšlím nad scénáři, jak být na někoho neuvěřitelně zlá

d) k praktickému splnění se zatím nenaskytla možnost

e) JSEM tudíž neuvěřitelně zlá na všechny ty chudáky okolo

f) kokos v čokoládě není zlá věc

g) The Answer možná nejsou odpověď na všechno, ale mají k tomu zatraceně blízko

h) mám dva nádherné návrhy na tetování, ale minimálně u jednoho se pořád nemůžu rozhodnout, kam přijde

ch) na Shining koukám po etapách. To by se asi nemělo, že.

i) pořád ještě nemám lístek na Bažinu

j) jo a když už jsme u toho, nemám ráda Plzeň.

Nemějte mi to za zlé, pokud odtamtud jste, moje důvody jsou zcela iracionální a možná brzy odezní. Možná taky ne, ale to už je záležitostí humanitně založených filozofů dohadujících se o nesmrtelnosti švába, tudíž je to pouze mojí záležitostí.

Jen je mi záhadou, proč to město neustále někde vidím, slyším, cítím a když už ne ani jedno z toho, tak se vždycky najde dobrodinec, co někde v blízkém okolí sedí nad půllitrem Pilsner Urquell! KRISTOVY BANÁNY!!

Tak, hned je to lepší.

A víte co? Fakt bych se ráda stala létající rybou. Pro ty aspoň existuje průvodce.

Polibte mi drdol.

(Opět se vracím k jednovětným článkům, hehe. Mimochodem, všimli jste si na tomto textu něčeho zvláštního?)

Dneska jsem potkala chlapa, který vypadal jako Rick McCarthy. A víte vy co? Měl na krku červenej flek!

Kristovy banány, mně asi vážně hráblo.

Upozorňuji vás, že tohle není recenze. Bude se jednat především o ty dojmy, jak už to u mě bývá, nicméně k pojmům se taky dostaneme (neboť nadevšechno miluji citace, zejména knižní) a věřte, že o průjmech se v speciálně tomto případě bude taky mluvit dost. Nejspíš se nevyhnu spoilerům, i když se budu snažit krotit.

VAROVÁNÍ: Článek obsahuje drastické momenty, strašlivé skutečné události, orgány, krev, mrtvoly a vraždu. Takže by ho vlastně nikdo neměl číst.

Dobrá, tak tedy druhá část. Jestli kdy napíšu třetí fakt nevim a popravdě vlastně ani nevim, co za typ písniček by se tam v tom případě mělo objevit. Třeba časem... Bože, jak já to slovo nenávidím. A pár dalších taky. A některé fráze naprosto nejvíc.

Opět pod čárou, víte, jak to u mě je s průměrným počtem znaků na článek...

Nezlobte se na mě, vážně nevim, jak tuhle blbost popsat. Jde o tohle: možná se to trochu týká onoho dvacetidenního dotazníku, možná ne - podobnost si v tom najděte sami. Vtip je v tom, že tam se mi vešel vždycky jenom jeden song na den a ty nejdůležitější se tam málokdy vešly, protože nebyla úplně adekvátně položená otázka. Takže jsem zavedla tohle - možná je tenhle článek první a poslední, možná budu pokračovat, uvidíme.

Jedná se o zásadní songy, co pro mě něco znamenají z hlediska osobního.

Tentokrát jsou odkazy přímo v textu, protože videa by mi zasírala další část drahocenného prostoru.

A dávám to pod lajnu, je to dlouhý jak tejden do výplaty.

Na přání několika lidí (no dobře, dvou) jsem přemohla svou nekonečnou lenost, vyhrabala text Kylähullut a... ne, nepřeložila jsem ho, na to jsem totiž přespříliš líná. Pouze jsem si z hlubin internetu vypůjčila anglickou verzi překladu. Do češtiny to házet nebudu, za což mě omluvte - když už tu budu mít takovouhle prasárnu, tak rozhodně ne v jazyce mateřském, navíc moc dobře vím, že jste mládež šikovná a význam sprostých slov si najdete sami O:-)

Takže to máte zde. Pod čárou, neboť studovat rozličné sexuální a jiné praktiky členů kapel po každém otevření svojí vlastní stránky fakt nemusím :D

Popravdě, pár slovních spojení mi tam není tak úplně jasných. Asi nejsem tak neotřesitelný prasák, jak jsem si ještě donedávna myslela.

Když už jsme u toho, hodlám sem co nejdřív hodit překlad Sydänyö od Sydänpuu. Tam už budu důslednější a bude to česky, slibuju O:-)

Název pochází z fráze, která pro nás od jisté doby označuje všechno podivné, dobré, špatné, zvláštní a podobně. Něco jako "to je Matrix."

No, asi takhle. Při čekání na zásah z nebes jsem si pročítala historii svých psychických výlevů na této nebohé stránce. A věřte nebo ne, přesně před rokem jsem se - dle článku "Life is a loaded gun, love is a bullet that sometimes kills" cítila úplně stejně na výměšek tlustého střeva jako teď - a věřte nebo ne, mělo to úplně ten samej důvod.

A přesně před měsícem jsem ležela na operačním sále a přesně před třema měsícema jsem se měla dozvědět něco, co mi potřetí zlomilo duševní sval - a předevčírem mi ho roztrhalo na kousky.

Úžasné, že?

Sedmičky zřejmě nikdy nebudou moje číslo.